Fragmenty - EVROPA vs. EU
BŘETISLAV OLŠER

BŘETISLAV OLŠER

Email: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.
31. 7. 2019 6:38

Tak se dozvídáme ale věci; prý vlastní vykořeněnost a vykořeněnost Sudet zpěvačka spojila v hledání příběhů v projektu Monument/um. K politice se vyjadřovat nechce, přesto nelituje, že ostře kritizovala prezidenta Zemana a to především ve vztahu k Číně. Nic proti tomu, kdyby to říkala zpěvačka, která by opravdu Čínou pohrdala a neštítila se od ní vydělávat miliony. Ale u zpěvačky, která se během Karlovarského filmového festivalu dne 7. července 2015 svěřila médiím s tím, že míří se svým ročním synem na pracovní cestu do Číny. Cíl cesty tehdy neprozradila, ale jak se ukázalo jela za miliony propagovat do Pekingu čínský výrobek inspirovaný Prahou, telefon Nubia Prague. Tedy jen osm dní poté, co zmizela z filmového festivalu, plnila dne 15. července 2015 čínský tisk tři česká jména – Martin Hošek (velvyslanec pro kulturu), Libor Sečka (tehdejší velvyslanec České republiky v Číně, nyní působí jako velvyslanec ve Velké Británii) a právě Lenka Dusilová.

3. 7. 2019 6:39

Géniové mezinárodní investigativní skupiny Bellingcat mají definitivně jasno: za katastrofu malajsijského letounu na lince MH17, při níž v roce 2014 zahynulo na východě Ukrajiny 298 lidí, může opět a jen Rusko. Mezinárodní tým vyšetřovatelských šašků složený z nizozemských, belgických, australských a ukrajinských údajných expertů už 24. května 2018 v nizozemském městě Bunnik znovu po čtyřech letech prezentoval jen předběžné výsledky vyšetřování tragického pádu malajsijského letadla Boeing 777, v jehož troskách zahynulo 298 lidí. Důkazy žádné, nicméně Rusko je viníkem... Přesto o rok později však géniové mezinárodní investigativní skupina Bellingcat  obvinili již prý definitivně z odpovědnosti za katastrofu malajsijského letounu na lince MH17, při níž v roce 2014 zahynulo na východě Ukrajiny 298 lidí. Souzeni za to mají být tři Rusové Igor Girkin, Sergej Dubinskij a Oleg Pulatov a Ukrajinec Leonid Charčenko. Že by věštkyně v kartách zalovila...?

21. 4. 2019 15:58

Je to pro mě i v 72 letech dojemné, že si o Velikonocích mohu spojit své dvě lásky – Valašsko a Jeruzalém. Bude to už pětašedesát let, kdy jsem měl jako ministrant stráž u Svatého hrobu v kostelíčku ve vsi Hovězí. Vzpomínky jsou to pro mě i po letech mrazivě hřejivé; Od květné neděle modrého pondělí, šedého úterý, škaredé středy, až po zelený čtvrtek, v němž zvony odletěly do Říma a místo zvonků jsme jako ministranti měli jen klepačky; pak byl Velký pátek, Bílá sobota, Neděle velikonoční – Boží hod velikonoční a Červené pondělí; na Valašsku se šmigrustem s jalovci… V Jeruzalémě právě dokončili opravy Božího hrobu, v němž byl podle křesťanské legendy pohřben Ježíš Kristus; edikula, malá svatyně, v chrámu Božího hrobu prošla první kompletní opravou po více než dvou stech letech. Restaurační práce Božího hrobu prováděl tým asi 50 expertů z Národní technické univerzity v Aténách, který už dříve opravoval například aténskou Akropoli či chrám Boží moudrosti (Hagia Sofia) v Istanbulu, kterou chce sultánskými manýrami posedlý Erdogan změnit v mešitu.

18. 3. 2019 8:34

Měli osobní vůz Mercedes, který mohl jet i na líh, když benzín v té době už k sehnání nebyl. Pak došel i špiritus, tak auto vyměnili za koně a žebřiňák se slámou, aby měli na čem spát. Během 15. března 1939 nastala totiž německá okupace Čech, Moravy a Slezska. Armáda, svázaná rozhodnutím politiků Mnichovské dohody, se nesměla postavit na ozbrojený odpor. Formální hlavou útvaru, jenž byl součástí Třetí říše, zůstal sice prezident Emil Hácha, moc však třímal v rukou úřadující říšský protektor Konstantin von Neurath.Už 14. března 1939 v 17:30 však vstoupily na ještě československé území první německé jednotky; jednalo se o 8. pěší divizi doprovázenou motorizovaným oddílem SS. Proti okupantům přesto jako jediní zahájili boj vojáci 3. praporu 8. slezského pluku v Místku. O dva dny později byl vyhlášen autonomní Protektorát Böhmen und Mähren…

24. 2. 2019 16:35

Židé vyrobí ročně na 600 milionů kubíků odsolené vody. Proto se židovský stát stal druhou zemí na světě v této technologii, která řeší problém nedostatku vody.  V Jeruzalémě 19. února 2019 premiér Andrej Babiš nejprve posnídal se zástupci společnosti Mobileye, jež je označována za nejúspěšnější izraelský start-up posledních let. Neopomněl ani česká auta a izraelské radary. Firma Mobileye je považována za průkopníka technologie pokročilého systému asistence řidičům (Advanced Driver Assist Systems, ADAS) a výrazně přispívá ke snížení dopravní nehodovosti. V reálném čase totiž snímá, analyzuje a vyhodnocuje překážky před vozidlem. Na tiskové konferenci poté český premiér diplomaticky prohlásil, že Izrael považuje za strategického partnera. Později se v hotelu King David sešel i se svým protějškem Benjaminem Netanjahuem. "Obchod si vede dobře, my tu prodáváme škodovky a tatrovky," uvedl. Při dojemné návštěvě Českého domu i se svojí chotí pak doplnil, že Škoda Transportation má zájem prodávat tramvaje do Jeruzaléma. Premiér Babiš také řekl, že doufá v dokončení nákupu izraelských radarů ještě letos. Ale copak…?

2. 2. 2019 13:10

Jak poplivat soudnost: Mazaný lichvář, zakladatel splátkových společností Tatracredit, Triangel, Quatro, z nichž vydělal nehorázné sumy, slovenský prezident Andrej Kiska, převzal koncem ledna 2019 na půdě Masarykovy univerzity (MU) v Brně velkou zlatou medaili, kterou univerzita uděluje za zásluhy o demokracii, lidstvo a vzdělanost. V minulosti stejné ocenění získali například tehdejší ministryně zahraničních věcí USA Madeleine Albrightová a bývalý rektor a dnešní předseda ODS  Petr Fiala, tehdy třináctý ministr školství v Nečasově vládě. Podle rektora Mikuláše Beka si Kiska medaili zaslouží za své civilní a lidské pojetí politiky. Je hanbou MU, že mazaný lichvář  bojující podle vlastních slov proti korupci a populismu dostal zlatou medaili pro své civilní a lidské pojetí politiky. „Přijímám tuto medaili s vděkem vůči všem, kteří v době poznamenané zklamáním a zahlcené nenávistí vyznávají a praktikují demokratický étos, bez něhož by se ty hodnoty dávno ztratily,“ uvedl Kiska a  v projevu dále varoval před populismem a podrýváním důvěry ve stát.  Neuvěřitelné, jak má zloděj odvahu, křičet chyťte zloděje. Především by se však měla stydět Masarykova univerzita za svého rektora Mikuláše Beka. 

23. 1. 2019 14:28

O narozeninách Josefa Škvoreckého, které se nesly v duchu bonmotu: Chlapi pili, baby kuřily, fajně bylo; oslavenci se moc líbil, jen ho bystře zkrátil na polovinu: Chlapi pili a fajně bylo… Znovu si s laskavou nostalgií v těchto dnech vybavuji to naše torontské setkání zpřed dvaadvaceti roky... Pořád vidím Josefa Škvoreckého, jak celý růžolící s úsměvem popíjí whisku; byla to tak trochu před oslava v duchu pánské jízdy, jíž byl přítomen i domácí pán Lumír Salivar, literátův švagr, v jehož bytě se oslava konala.

Zapíjeli jsme Mistrovy 73. narozeniny… Bože, jak ten čas zběsile protéká mezi našimi prsty… Narodil se 27. září 1924 v Náchodě a splnil si svůj životní cíl, jak se dožít roku 2000; zemřel až 3. ledna 2012 v kanadském Torontu. Nesmrtelnost člověka je přímo úměrná lidské paměti, proto si připomínám nyní už nedožitých 95 roků Josefa Škvoreckého.Výsledek obrázku pro foto olser škvorecký

O to víc na něho myslím, jelikož už nikde neexistuje žádný člověk tohoto příjmení; neměli totiž se Zdenou Salivarovou žádné děti, navíc byl jedináček, takže není už mezi námi nikdo z příbuzných rodiny Škvoreckých…

Byl jsem v Torontu koncem září 1997 a měl to štěstí být u toho. Pouštím si teď proto z magnetofonu část mého povídání plné zvědavých otázek a moudrých odpovědí z rozhovoru s Josefem Švoreckým, česko-kanadským spisovatelem, prozaikem, esejistou, překladatelem a exilovým nakladatelem; spolu s manželkou Zdenou Salivarovou založili exilové nakladatelství ’68 Publishers v Torontu.

Je to pro mě přívětivý počin, zopakoval si onu atmosféru našeho dávného setkání, které se neslo v duchu mého ostravského bonmotu: Chlapi pili, baby kuřily, fajně bylo; oslavenci se moc líbil, jen ho bystře zkrátil na polovinu: Chlapi pili a fajně bylo…

A tak trochu k nám vlastně ještě do té naší chlapské mušketýrské partičky přibyl i další mužský – nesmiřitelný romantik Danny Smiřický z Miráklu a Tankového praporu. Mladík, jemuž se ze všeho nejvíc líbila sličná děvčata, a kterému lezly na nervy primitivní móresy nevycválaných omezenců, jimiž se to v Československu padesátých let dvacátého století jen hemžilo.

Brýlatý Danny, do kterého Josef Škvorecký navždy převtělil své mládí a touhy, čímž rafinovaně zastavil jinak neúprosný čas a zajistil si nesmrtelnost do chvíle, než zeměkouli i s jeho civilizací zcela rozdrtí nevypočitatelný meteorit.

A přestože oslavenec vždycky uznával Hemingwaye a jeho literární styl respektoval, tentokrát neposlechl jeho radu, že každý dobrý příběh má končit smrtí. Nechal pro nás Dannyho žít jako chlácholivou iluzi, že ne všechno jednou stejně špatně dopadne. Jedna věc rodu ženského tam s námi přece jenom byla – jednalo se o láhev skvělé kanadské whisky VO – Seagram s ledem.

Související obrázek

Snímek: Břetislav Olšer

„Kdysi jsem holdoval jen vínu, protože becherovka, fernet a další české nápoje kromě piva jsou bolehlavy,” smál se náš dobře naladěný hostitel. “Kvalitou mezi alkoholickými nápoji je pouze whiska – Seagram místo fernetu. Dokonce se mi dnes už zdá i český prazdroj příliš hořký. Hlavní pro mě ale je, abych přežil rok 2000…”

Byl jsem unesen tou báječnou souhrou okolností. Popíjel jsem přece s moudrým mužem a světovým spisovatelem, který vytvořil nezapomenutelné dílo. Dokonalou hodnotu. Kde by mě to napadlo, že při pracovní cestě do Kanady s povinností psát reportáže o romském exodu, se mi naskytne tak úžasný příběh.

Znovu tak slyším Škvoreckého hlas, který jsem si nahrál před lety v Torontu. Hlas muže, co na Graduate Centre for Study of Drama Torontské univerzity také vyučoval dějiny a teorii filmu. Od sedmdesátých let pohostinsky přednášel na mnoha severoamerických univerzitách.

“Jak jsem se dostal k psaní detektivek?” odpovídá Josef Škvorecký nostalgicky na moji poněkud lacinou otázku, jako by ani on sám přesně nevěděl, kdy to všechno začalo, přitom si možná právě tento moment pamatuje ze svého života nejvíc.

“To jsem byl ve svých Kristových letech při drobné operaci nakažen žloutenkou a musel na infekční oddělení do nemocnice v Praze – Motole, kde jsem se trápil skoro čtyři měsíce,”  zamračí se, jako by pořád cítil nepříjemné syndromy dávné choroby.

Snímek Břetislav Olšer

“Mé nemoci nezažily ani penicilin, ani „disposable needles“ – injekční jehly na jedno použití, takže se injekční stříkačky musely převařovat. Je ale známo, že ani ten největší několikahodinový var nezničí viry hepatitidy,” mimoděk si instinktivně sáhl na břicho, jako by si kontroloval játra. “A když jsem chtěl mluvit se svojí mladou manželkou, jíž byla v té době teprve dva roky Zdena Salivarová, musel jsem se vyklonit z okna nemocničního pokoje a bolestivě si o rám mačkat svá nemocná játra,” poposedne a na tváři se mu objeví bolestná grimasa.

“Jelikož jsem se dost nudil a ke čtení byly jen Sebrané spisy Klementa Gottwalda a Pět knih o lásce a míru Pavla Kohouta, poslal mi přítel Jan Zábrana pár detektivek Agathy Christie. Nebyl to škrob, jelikož věděl, že z infekčního oddělení se už nic nemůže vrátit. Ani knížky.” Odmlčí se, což naproti sedící Lumír Salivar pochopí po svém, popadne láhev whisky a švagrovi, sobě i mně dolije zlatavého, i když ne pivního moku.

Snímek Břetislav Olšer

“Přečetl jsem ty detektivky za dva dny a chtěl další, takže než mě vyléčili, zhltal jsem několik těchto „brakových paperbacků“. A pak jsem se vyléčil a začal je sám psát s kamarádem Zábranou, přestože jsem je kdysi tak nesnášel,” pobaveně se usměje. A dodal, že Zábrana psal v 50. letech hrabalovsky laděné prózy (Sedm povídek, 1993). Později napsal spolu s Josefem Škvoreckým několik detektivek (Vražda v zastoupení, 1967) a dětskou knížku Táňa a dva pistolníci (1965).

Vašim vzorem byl přece Hemingway,” dodávám rozpačitě…

“No právě. Na jedné straně on a velká literatura, vedle toho sešitky o detektivu Tomu Sharkovi, který usvědčil vraha vyfotografováním jeho podoby utkvělé v čočce oka oběti´,” rozesměje se. “Napřed jsem po přečtení těchto nesmyslů od primitivních autorů začal tímto žánrem pohrdat. Zvláště, když mi pak jiný „literární“ detektiv sdělil, že jakémusi fotbalovému mužstvu nešlo vstřelit gól jen proto, že před jeho branku postavili z neviditelných paprsků pevnou zeď…”

Po skončení druhé světové války začal studovat lékařskou fakultu Univerzity Karlovy v Praze, ale po roce přešel na její filosofickou fakultu, kde v roce 1951 absolvoval angličtinu a filosofii. Po skončení vysoké školy učil na středních školách v Polici a Hořicích. V roce 1953 nastupuje jako redaktor do pražského Státního nakladatelství krásné hudby, literatury a umění, pak působil jako redaktor dvouměsíčníku Světová literatura.

V roce 1958 musel ale po vydání románu “Zbabělci“ redakci opustit a nastupuje do nakladatelství Odeon. V témže roce si vzal za manželku Zdenu Salivarovou a záhy se stává spisovatelem z povolání. Kromě vlastní tvorby překládá americkou literaturu, jeho oblíbenci se stali R. Bradbury, W. Faaulkner, E. Hemingway, R. Chandler či W. Styron.

A hlavně psal další romány – MIrákl, Tankový prapor, Hříchy pátera Knoxe a další. Nepoznal jsem jiného spisovatele, který by používal tolik pseudonymů jako právě on; J. Mnata, Errol, Josef Pepýt, Josef Vala, Vladimíra (občas Vlastimila), Burke, Mary Novak, J.Š. a Josef BendaSouvisející obrázek

Na počátku roku 1969 dostali manželé Zdena a Josef Škvorečtí od státních a stranických orgánů Československé socialistické republiky velkorysé povolení legálně na půl roku vycestovat za oceán, kde měl slavný spisovatel absolvovat cyklus přednášek o literatuře, o své zemi a svém psaní. Brzy ale začali přemýšlet, co je pro ně lepší – zda se vrátit do svazující normalizační atmosféry, strážené sovětskými samopaly, nebo zůstat v Severní Americe a začít svobodný život.

Všichni si je tam předcházeli, mohli si říkat a psát, co chtěli, nikdo je nesledoval, nekontroloval obsah přednášek, ani v nich neškrtal, nezamykal jejich filmy do trezorů, a když šli s rukopisem do tiskárny, nikde nebyl žádný cenzor, aby zhodnotil, zda je jejich dílo ideologický závadné či nikoli. Bylo nutné si jen rozmyslet, jakou nabídku přijmou.

Josef Škvorecký měl šanci přednášet na některé z univerzit v USA, nebo v Kanadě. Nebyl to pro něho problém, anglicky uměl perfektně. Jediná potíž byla v tom, že jeho žena Zdena vládla francouzštinou, a chtěla proto do Quebeku. Tak nakonec vznikl kompromis – nezůstali ani ve francouzsko-kanadském Montrealu, ani v anglicky mluvícím Los Angeles v Kalifornii, nýbrž v Torontu s největší českou komunitou.Výsledek obrázku pro foto Sixty-Eight Publishers škvorecký

Foto: Reuters…

Zdena a Josef Škvorečtí peníze, které si vydělali na vydání jedné knížky, z velké části ihned investovali, aby mohli vydat další rukopis, většinou propašovaný z Československa. Takto vzniklo na dvě stě třicet knih… Pak Škvoreckého zaujal život Lídy Baarové, alias Ludmily Babkové. Sepsat její paměti ho lákalo už na sklonku 70. let minulého století. Odmítla to s tím, že Češi jí ublížili a nechce s nimi mít už nic společného. Tak se o kontakt s ní pokusil majitel exilového nakladatelství Sixty-Eight Publishers v Torontu.

„Tehdy ovšem žila z malé penze, proto jsem požádal přítele, který měl ve Španělsku u moře krásnou vilu, aby Lídu pozval. Na to zabrala. Přijela, natočil jsem s ní mnoho hodin konverzace.” Životopis vznikl přepsáním zvukového záznamu a Škvorecký ho v březnu 1981 poslal do Mnichova českému spisovateli Otovi Filipovi s prosbou, aby bývalou herečku navštívil v Salcburku, kde tehdy již mnoho let žila, a text jejích vzpomínek autorizoval.Výsledek obrázku pro foto lída baarová

Memoáry Lídy Baarové pak vyšly v lednu 1983 v Torontu pod názvem “Útěky – život české herečky”. Po sametové revoluci však Baarová Filipovi zavolala a rezolutně prohlásila, že s jejich obsahem nesouhlasí a kniha nesmí v Československu vyjít. Tvrdila, že „vše namluvila mezi koupáním a popíjením šampaňského”.

Její život s árijským milencem – druhým mužem Třetí říše Goebbelsem – jí zkrátka zamotal hlavu. Dokonce na otázku, co říkali při jejich milování, že má místo nohy protézu řekla, že si ničeho takového nevšimla… Ani nemohla. Od dětství měl Goebbels pokřivenou pravou nohu, což bylo následkem buďto ploché nohy (talipes equinovarus) nebo osteomyelitis. Aby vyrovnal svou kratší nohu, nosil kovovou podpěru a speciální botu, ale i tak po celý život kulhal.Výsledek obrázku pro foto lída baarová

Josef Škvorecký byl slavný, ctěný, uznávaný a hodně čtený. Když si představíme, kolik miliard si vydělává Rowdingová, autorka podivných textů o brýlatém kouzelníkovi Potterrovi, musí být přece skutečný světový literát alespoň trochu bohatý. Pobaveně říká, že na jeho kontě v bance mu záleží jen do míry jeho skromných potřeb. Má své bydlení v Torontu, kde žije už přes třicet let. Na zimu vždycky odlétá za sluníčkem do letní vily na Floridu. Automobil nikdy neměl, ani řidičák.

Byl jste boháčem?  Jistá agentura v USA Vás totiž za milionáře považovala

„Bylo to jen nedorozumění, k němuž došlo brzy po mé emigraci, kdy jsem byl vyzván, abych jezdil po USA a v největších městech přednášel o Československu,” s chutí vzpomíná na rozmarnou historku. „Celé mé turné trvalo asi měsíc a já jeden den vyprávěl třeba v Bostonu, abych v noci přeletěl až do Washingtonu a tak dál. Rovný měsíc jsem používal pro svoji přepravu pouze letadla. Platil jsem vše kreditní kartou s tím, že mi pak výdaje a honorář najednou zaplatí agentura, která si tento přednáškový cyklus u mne objednala,” vypráví rozšafně…

„Když se ale na mé kreditce ukázalo, že jsem v ten rok prolétal různými letadly po USA a Kanadě více než 50 tisíc amerických dolarů, všimla si toho moje banka a poslala mi jako svému „nadmíru solventnímu“ klientovi katalog zboží pro boháče. Byly tam například večerní dámské šaty za 60 tisíc USD. Nejlevnější v té nabídce byly zřejmě pánské trepky asi z krokodýlí kůže za 250 USD. Jestli jsem si něco objednal? Copak jsem blázen? Navíc opravdu nepatřím k boháčům…”

A jsou Kanaďané bohatí?

„V Kanadě je mnoho velmi zámožných lidí, ale faktem je, že řada zdejších lidí žije skromně,“ pokyvuje uvážlivě hlavou a vypadá spokojeně, že se příliš nemusí bát o bankrot své banky. „V anglosaském světě, tedy i v Kanadě, USA nebo v Anglii, do nedávné doby neexistovalo žádné sociální zabezpečení a lidé se proto naučili spořit, jak se říká na stará kolena, kdy přestanou pracovat a mít stálý příjem,“ znovu se zasměje a zvedne pohárek s whisky.

„Kdo tady má v důchodu své peníze v bance, je na tom dobře. Opačný případ je zlý. My Češi jsme hauři, jezdíme v taxících, zatímco Kanaďané jen tak deset dolarů nevyhodí,“ zvedne varovně svůj prst a pořádně se napije. „Také v Česku se ale budete muset naučit žít bez velkého utrácení. Dnes už sice sociální výhody jsou také v Kanadě, ale šetřivost tady přetrvává.“

Mají tedy Kanaďané při své životní filozofii vůbec zájem o velké zisky?

„Peníze sice nejsou jejich modlou, jak je tomu třeba v USA, ale i tady jsou multimilionáři. Jeden můj student z Toronta mi nedávno řekl, že letí na severní pól. Užasl jsem a on mi vysvětlil, že jeho otec je spolumajitelem jednoho z největších kanadských pivovarů a rozhodl se, že vánoční celopodnikovou oslavu prožijí na severu. Proto pro své zaměstnance pronajal nejdražší letadlo světa Concorde a nad severním pólem si pak na jeho palubě připíjeli na zdar firmy.“

Josef Škvorecký se vždycky zajímal o vše, co souviselo s psaním slušné literatury. Hodně přednášel mladým lidem v Česku, Kanadě i USA o literatuře. Napadlo ho, že studování jazyka, schopností slov a vět, které pak vytvoří literární dílo, román nebo novelu, se podobá výuce na konzervatoři, kde se všichni učí napřed teorii a potom si během praktických cvičení zkoušejí komponovat a hrát svá hudební díla.

“Proč by něco podobného nemohli absolvovat i budoucí literáti?” řekl si Josef Škvorecký a založil katedru tvůrčího psaní napřed v Kanadě, později v Praze. “Učil jsem několik velmi talentovaných studentů. Jedním byl bohatý Ind z ostrova Haiti. Měl schopnost dokonale vykreslit charaktery svých postav. Málokdo z mých studentů to uměl jako on. Když napsal svůj první román, byla to velká kvalita. Měl jen smůlu, že to byla satira na poměry na ostrově Haiti a spousta lidí se v té knize poznala. Když se pak vrátil na ostrov, kde měl převzít nějaký zděděný majetek, za dva dny ho tam zapíchli…” povzdechne.

“Místo něho tam ale určitě běhá jeho potomek. Když se mu narodil, přišel tenkrát za mnou a říká: Dal jsem synovi jméno po jednom z hrdinů vašeho románu Zbabělci. Já na to, že to je krásné a zeptal jsem se, o jaké jméno se jedná? Odpověděl hrdě: Krokan. Zarazil jsem se, protože jméno Krokan jsem žádnému svému hrdinovi nikdy nedal. Pak jsem přišel na to, že se jednalo o pana Krocana…”

Snímek Břetislav Olšer

Světové encyklopedie ho podnes Josefa Škvoreckého uvádějí jako kanadského spisovatele, přesto on sám se pořád považuje za Čecha. Je přece autorem typicky českých literárních skvostů jako jsou Tankový prapor, Zbabělci, Mirákl, Lvíče, Prima sezona či detektivní příběhy poručíka Borůvky, nebo novela Bassafofon, první jeho kina napsaná v Kanadě, a další z exilových titulů Příběh inženýra lidských duší.

Nebylo v knihách, které jste napsal, až příliš mnoho politiky?

„Mně to nepřipadá, zvláště když třeba knihy Lvíče, nebo Inženýr lidských srdcí, v nichž by se dal nějaký politický dozvuk pocítit, byly v Kanadě přijaty velmi příznivě,“ zatváří se překvapeně, možná i zklamaně, že na mě jeho texty působí tímto dojmem. I když nevím, proč by ho měl zrovna můj názor zajímat a rozladit.

Mluvil jste se spoustou svých kanadských nebo amerických čtenářů, jak si vaše texty vykládali?

„Lidé je četli jako běžné milostné romány. Ale na druhé straně je fakt, že tady nikdy neměli socialismus, nezažili pokusy o nastolení komunistického zřízení, netušili, co je to totalita, porušování svobody slova, neměli ani zdání, co jsou to čeští disidenti a co je vyhazování ze zaměstnání jen proto, že někdo chodil do kostela nebo nebyl v KSČ,“ odmlčí se a usrkne ze sklenky.

Pak se zády pohodlně zaboří do křesla, posune si brýle ze špičky nosu blíž k očím, usměje se svou červenolící tváří a založí si spokojeně ruce na břichu. A protože je odjakživa alergický na pyl a okna jsou otevřena dokořán, a venku je teple pastelový podzim, často smrká a nos má celý zarudlý a oči červené, jako nevyspané. Nebo že by dojetí…?

„V mých rukopisech bylo o mnohých těchto ryze středoevropských záležitostech. Proto jsem musel často mladým Kanaďanům hodně vysvětlovat o podivných věcech v životě v Československu po roce 1948, jelikož některé záležitosti prostě nechápali,“ pokývne hlavou a hned dodává: „Tady prožijete celý život a nemusíte vědět, kdo je právě ministerským předsedou Kanady a nikdo vás za to nebude diskriminovat. Tady nemusíte jít k volbám a představte si, že byste v Československu za minulého režimu nevolil, co by vás potkalo.“

Lumír Salivar na snímku Břetislava Olšera… Jak Lumír Salivar měnil v Praze Škvoreckého milion

Pak přišel čas loučení. Bylo to moc příjemné posezení s Lumírem Salivarem i jeho švagrem Josefem Škvoreckým. Bylo to pro mě náramná pohoda, potkat tak moudrého, sečtělého a přitom nesmírně skromného člověka, jemuž to pořád skvěle myslí a píše.

Když jsem se jednoho z Čechokanaďanů zeptal, jestli je pro něj dobře, že má Škvorecký dvě své domoviny, byť mu československé občanství bylo zrušeno, nadechl se, aby mi dlouze a patřičně filozoficky sdělil, jak se tyto věci mají. Pak si to ale rozmyslel, mávl rukou a chvíli se přehraboval v šuplíku, aby z něho nakonec vytáhl nějaký popsaný papír.

Josef Škvorecký při oslavě svých narozenin v Torontu s lahodnou whisky… Snímek Břetislav Olšer

„To napsal jeden místní literární kritik o Škvoreckém, ale jako by to psal o nás všech,“ řekl stručně. Když jsem si těch pár vět přečetl, musel jsem mu dát za pravdu. Ostatně posuďte sami. „Co umí Josef Škvorecký s bravurou? Zachytit smutek plynoucí z komedie a vytvořit komedii ze smutku – to zvládá mistrně. Je to také znamení exilu, poznamenání spisovatele, jemuž byl upřen docela obyčejný dar, dar domova. Spisovatele, který musí neustále studovat nekonečnou lhostejnost, aby vůbec obstál. Lhostejnost je naše matka, naše spása, naše zkáza…“

„Spěchám, protože mám ještě schůzku se svojí literární agentkou,“ řekl mi Josef Škvorecký omluvně, když jsme už vypili celou láhev. „Je to neteř Grahama Greena, s nímž jsem se osobně znal. A pak se chystám do Vídně, z ní do Frankfurtu nad Mohanem, kde mně vydávají novou knížku, a nakonec přiletím na tři týdny do Česka, abych se podíval i do svého rodného Náchodu…“Související obrázek

Alespoň Škoreckého lavička v Náchodu...

Náš rozhovor jsem začerstva zpracoval a na druhý den mu ho poslal faxem, aby mi text autorizoval. Následovala nečekaná reakce, až nevím, mám-li o ní vůbec psát. Za hodinu mi totiž telefonoval a potěšil mě slovy: „Velice příjemně jste mě překvapil, protože na rozdíl od jiných českých novinářů jste se ve svém textu, s nímž bez výhrad souhlasím, nedopustil ani jediné pravopisné chyby…“

Inu, možná to řekl s jistou mírou ironické jízlivost, s níž "poctil" české žurnalisty; proto až dnes naplno chápu, jaká to pro mě byla čest povídat si s člověkem, který by byl ten pravý, jenž by si zasloužil státní pohřeb bez zbytečného patosu a trapných gest… A tak tedy nyní opět naplňuji svůj hlavní bonmot o tom, že nesmrtelnost člověka je přímo úměrná lidské paměti, nad nímž se Mistr s tajeným povzdechem pousmál.... A´propos; kdypak bude v Praze otevřena rovněž "Knihovna Josefa Škvoreckého"…? http://www.rukojmi.cz/clanky/zahranicni-politika/72-josef-skvorecky-a-romove-v-kanade

Josef  Škvorecký o Janu Palachovi: http://www.rukojmi.cz/clanky/7403-kdo-znevazil-vic-pamatku-umrti-jana-palacha-josef-masin-josef-skvorecky-v-romanu-mirakl-nebo-italska-verona-koncertem-puda-a-svoboda-chce-si-jim-pry-privlastnit-kulturne-a-politicky-postavu-palacha

20. 12. 2018 11:49

Klaus, Lisabonská smlouva a kukláči na Pražském Hradě: Blížící se konec existence EU v současné podobě? Nepředpověděl ji však tehdy ještě prezident ČR Václav Klaus náhodou už před lety, kdy vystoupil v únoru 2009 v Parlamentu EU v Bruselu? Nikoho nepřekvapil, každý, kdo by čekal, že bude Evropskou unii chválit, se spletl. Jedině že by neznal Klausovou zásadovost. “Získali jsme trpkou zkušenost, kde není opozice, ztrácí se svoboda, politické alternativy proto existovat musí,“ řekl Klaus a EU označil za revoluční experiment a situaci v ní za demokratický deficit, což vede k potlačování trhu a podpoře centralizace. Jak si to mohl ten hulvát dovolit, ohrožovat jejich třistatisícové platy? Proto během projevu Václava Klause europoslanci demonstrativně odcházeli z jednacího sálu, jiní zůstali a bučeli či nepříliš zdvořile hlučeli.

ÚVODNÍ FOTA A VIDEA

Právě přítomno: 728 hostů a žádný člen

Odebírejte Fragmenty

 

NEJVÍCE ČTENÉ ČLÁNKY

Kliknutím na obrázek získáte článek


Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %