JAN KOPAL

JAN KOPAL

Email: Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.

Prezidentské klání jde do finále. V centrálách jednotlivých kandidátů stoupá napětí a hysterie. Je to vidět na prohlášeních během posledních dnů. Naposledy se kandidáti Marek Hilšer a Jiří Drahoš pustili do prezidenta Miloše Zemana, na kterého se obořili s výzvou k účasti v předvolebních debatách. Pasovali se na roveň vlků vyjících na měsíc za úplňku. V demokratické soutěži bývá kandidátům dovoleno vše, co není v rozporu se zákonem a dobrými mravy. Naopak mantinely kampaně jsou široké a dávají volnost výběru použitých strategií a technik. Vhodnost a účelnost takto zvolené strategie posoudí a vyhodnotí nejlépe a jedině volič sám. Účast na společných diskusích kandidátů je osobním rozhodnutím každého uchazeče o prezidentskou funkci, nikoliv povinností. Chtít po Miloši Zemanovi, aby jezdil po republice s kočovným cirkusem béčkových kandidátů je stejné jako chtít po herci Národního divadla, aby se účastnil přehlídek ochotnických divadelníků.

Čtení mainstreamových médií přináší občas překvapení, a to nejen ta pozitivní! Jako pravidelný čtenář TÝDNE jsem byl konsternován uveřejněným rozhovorem s Berndem Posseltem (Týden č. 2/2018). Už samotný výběr této obskurní postavy sudetoněmeckého hnutí mi přijde krajně nevhodný a jako zjevné pochybení vedení redakce. Těžko si lze představit archetyp více zpodobňující typického sudetského Němce (nenažraný, prolhaný a zrádný) než je právě Posselt. Pobuřují a vysloveně protičeský je titulek článku "Jsem si jist, že Češi jednou zruší Benešovy dekrety". Rozhovor se snaží Posselta polidštit a málem ho představit z pozice bojovníka za svobodu a demokracii. Celý Henlein před II. světovou válkou! Jeho výřečnost připomíná pohádky sudetské vlčí babičky v rouše beránčím. Nepřekvapí ani Posseltovo ocenění českých prosudetských politiků Václava Havla a Karla Schwarzenberga. Evergreenem v myšlení sudeťáckých pohrobků je vymazání pro ně nepříjemné historie a pohled do budoucna, kde očekávají, že jejich zločiny a podíl na rozbití Československa v roce 1938 budou zapomenuty a jim velkoryse odpuštěno. Dějiny pro ně začínají až rokem 1945. Spravedlivý odsun na základě rozhodnutí vítězných mocností stále hodnotí jako vyhnání. A o skutečném vyhnání českých občanů rozvášněnými henleinovci v roce 1938 zarytě mlčí, neboť pro ně neexistuje.

Česka republika bez velké slávy oslavila své 25. narozeniny. Důvodem, proč se žádné velké oslavy nekonaly, není jen fakt, že datum vzniku připadá na den po Silvestru, kdy se většina národa probouzí s kocovinou po bujarých novoročních oslavách.
Říká se, že státy bývají silné tak jako ideje, které je zrodily. Patos Československa rezonuje a oslovuje milióny i po 100 letech. Česká republika se zrodila jako pohrobek ČSR, deformací původního státu.
Je to stejné jako s vymodleným štěnětem, které jste vypiplali od kolébky do podoby silného a vycvičeného psa. Ten pes vám ale pošel. Lépe řečeno byl otráven (protiústavně a bez referenda). Přinesli jsme su z útulku psa nového - voříška bez rodokmenu a s umělou končetinou. I toho jsme si zamilovali a ochočili. Je náš a nedáme ho. Přesto se nezbavíme stesku po tom původním. A stejné je to i s poměrem ČR a Československa. Masarykova, Štefánikova, Benešova, Švecova, Kramářova, Stříbrného, Soukupova a Rašínova  (jen namátkou pár jmen) odkazu věrni zůstaneme.

Jsou věci niterné, nepřenositelné a nezcizitelné. Jednou z nich je prožitek tradičních českých Vánoc se vším, co k tomu patří. Křesťanský význam, důraz na klasické a konzervativní hodnoty a především okamžik utužování rodinných vazeb, kdy lidé mají jaksi přirozeně blíž a dostatek prostoru k úvahám o věcech duchovních přesahujících naši podstatu. Není to svátek pouhé nezřízené komerce, kdy za peníze, které nemáme, nakupujeme to, co nepotřebuje. Není to svátek nezřízeného obžérství a přejídání, ze kterého se několik následujících měsíců snažíme organismus dostat do normálu. Českého Ježíška nedokázal ze srdce dětí vypudit ani ožralý Děda Mráz a už vůbec ne maximálně se snažící k USA servilní vyžraný Santa Klaus, jinak marketingový produkt společnosti Coca-Cola. Dnes by tradiční české Vánoce chtěla regulovat a korigovat Evropská unie, cenzurovat LIDL a kolaboranti z Evropských a jiných pseudohodnot usilujících o to naplnit Vánoce ideovou náplní servilní k novému světovému řádu. A tomu všemu říkáme důrazné NE! Vánoce byly, jsou a zůstanou tradičně české.

Nový svěží vítr zavál do poslanecké sněmovny také do lavic etablovaných politických stran, když se mezi nováčky objevila také výrazná a nepřehlédnutelná osobnost Václava Klause juniora. Nejenom, že byl jedním ze strůjců volebního úspěchu ODS, ale také jasně ukázal, že představuje politika jasně názorově a ideologicky vyprofilovaného. Václav Klaus nepůjde na ruku stranickým šíbrům a zákulisním hráčům. I z těchto důvodů byl prozatím účelově zaříznut jeho stranický růst na úrovni pražské organizace. Jenže orli mouchy nelapají.  Václav Klaus junior odmítá jasně účelové istrakizace a kádrování jenom proto, že je někdo z jiného politického tábora. Takovým politikům patří budoucnost. Říkám jasně: Díky za Václava Klause juniora. Jen houšť a více takových jako on. Jedině takoví mohou přinést pozitivní změnu politických poměrů v ČR.

Samostatný československý stát vznikl především nezdolnou vůlí českého národa samostatnou republiku vytvořit. Odráželo se to v akcích zahraničního odboje politického a vojenského a posléze i v projevech předáků politických stran ve vlasti. Základním mezinárodním faktorem, který vznik státu umožnil, byka zcela výjimečná situace, charakterizovaná nejen porážkou a rozpadem Rakousko-Uherska, nýbrž i rozvratem a chaosem v Německu a Rusku, čímž nastalo ve střední Evropě jisté mocenské vakuum. Prvým, kdo veřejně vyhlásil český stát byl z církve skoro už vyklouzlý kněz a agrárnický poslanec ThDr. Isidor Zahradník. Před plnýmu okny diváků zavlál prapor národní. Zástupy rostly. Pronesl památná slova: "Navždy lámeme pouta, v nichž nás týrali věrolomní, cizáčtí a nemravní Habsburkové. Jsme svobodni... Zde u stupňů pomníků českého knížete přísaháme, že chceme této svobody se státi hodnými, že ji chceme hájiti svými životy.“ Vyhlášení samostatnosti Československa bylo politickým aktem, kterým Národní výbor československý 28. 10. 1918 převzal v Praze státní moc. Na základě manifestu císaře Karla I., jímž přiznal slabost trůnu, přestaly i rakouské úřady v českých zemích klást odpor sílícím snahám české politické reprezentace.

Občané Evropské unie se mají nač těšit: Evropský parlament chystá velkou propagandistickou kampaň vychvalující eurosajuz pod heslem: Mějme rádi EU! Heslo dobré pro opuštěné psy z útulku. To je bruselská propaganda z peněz EP. A na co se máme těšit? Klasicky se budou vychvalovat pozitiva EU a přínos Bruselu pro lidstvo a celosvětový mír. Prostě novodobí goebbelsové v akci. Jenže lidé nejsou ovce a žalář národů XXI. století čeká jepičí život. Touha po svobodě, svrchovanosti a národní suverenitě spolehlivě tento moloch na hliněných nohou rozleptá a zlikviduje. Úsvit nového národního obrození je již na dohled. (Kéž by měl autor úpravdu- pozn. redakce)

Žijeme ve věku příběhů a velkých vypravování, kde se každý snaží svou story vyprávět po svém. Činí tak i leader pirátů Ivan Bartoš, kterého zjevně dohání jeho technařská, huličská a anarcho-marxistická minulost, o které se toho dozvídáme každým dnem stále víc a víc. V takové situaci je kouřová clona (nejen marihuanové kouře) vítaným nástrojem. Jeho narativ a obraz mírotvorného a pacifistického pankáče dostává jasnou trhlinu. Přesto se Ivan Bartoš snaží svou minulost maximálně retušovat a přikrášlovat, jak o tom svědčí poslední velký rozhovor z časopisu Týden č. 46 („Jak nakládačka na CzechTeku nasměrovala Ivana Bartoše do politiky. Nejsem Marxista, jsem pankáč!“), který připomíná jednu velkou pohádku pro odrostlejší děti.

Právě přítomno: 97 hostů a žádný člen

ÚVODNÍ FOTA A VIDEA

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %