Vytisknout tuto stránku

Chtěli jsme kapitalismus a tradiční občanská práva a svobody, nechtěli jsme kapitalismus bourat Doporučený

Prezident Václav Klaus při přednášce Prezident Václav Klaus při přednášce snímek Ivana Haslingerová Fragmenty
Očekáváte ode mne kritický projev k tématu Evropské unie. Snad Vás v tomto ohledu nezklamu, ale je třeba říci, že se v poslední době v Evropě něco významného mění. Pronést kritickou řeč k EU dnes už není hrdinským činem. Dnes je normální, ne-li dokonce povinné, Evropskou unii kritizovat. To už dělají skoro všichni s výjimkou bruselské administrativy a na ni napojených skupin de facto aktivistů v jednotlivých členských zemích EU. Dnes už je třeba k obhajování EU nemalé lidské statečnosti. Je proto zcela logické, že to dělá jen málokdo. Člověk musí být mimořádně zarputilý a necitlivý, aby tragické defekty Evropské unie neviděl. Já se zde ale nebudu pokoušet prezentovat apologetiku EU. Tak statečný zase nejsem. Můj odlišný pohled oproti politicky korektní, tedy povolené kritice EU je v tom, že dlouhou dobu diskutované defekty EU označuji za vrozené vady (Geburtsdefekte), tedy nikoli za problémy, které je možné vyřešit snad dobře míněnými, ale ve starých kolejích jdoucími reformami EU. Ostrost mého pohledu, kterou radši avizuji hned na počátku, je spojena s mými životními zkušenostmi.
V Bavorsku musím připomenout, že jsem se narodil v Protektorat Böhmen und Mähren, že jsem většinu svého života prožil v komunistickém Československu a že jsem po celé své současné životní období fungoval v nejvyšších politických funkcích v České republice, tedy že jsem byl v intenzivním kontaktu s problematikou Evropské unie.

Mé životní zkušenosti se proto liší od zkušeností lidí, kteří žijí zde ve Freilassingu, v Bavorsku, či v Německu (s výjimkou bývalé NDR). V komunistické éře jsme – alespoň někteří z nás – ostře vnímali nejenom nesvobodu a ponižující osobní útlak, ale i arogantní konstruktivismus lidské společnosti, hrubou manipulaci lidí, intenzivní indoktrinaci mladých generací a v neposlední řadě revoluční ambice vytvořit „nového komunistického člověka“. Vzpomínám si, jak jsem se už jako mladý student nemohl smířit s – myslím, že to cituji přesně – kodexem mladého budovatele socialismu. Díky prožitku, který trval čtyři dlouhá desetiletí, jsme my, kteří jsme jím prošli, zklamáni tím, že něco podobného prožíváme v dnešní EU. Posluchači namítnou, že v daleko mírnější formě, ale ta mírnost se v průběhu času snižuje a tendence je zcela jednoznačná.

Šedesátá léta jsme neprožili v Paříži či Berlíně, měli jsme svůj vlastní rok 1968, ale ten mířil zcela opačným směrem. Chtěli jsme něco zcela odlišného, než chtěli studenti v Paříži a v Berlíně – chtěli jsme kapitalismus a tradiční občanská práva a občanské svobody, nechtěli jsme kapitalismus bourat.

VÁCLAV KLAUS

Nad tehdejší naivitou západoevropských studentů jsme sice kroutili hlavami, ale je třeba přiznat, že jsme tehdejší revoltou způsobené změny samotné podstaty západního světa bohužel nedoceňovali a nebrali dostatečně v úvahu. Mysleli jsme si, že na Západě přesto zůstane všechno při starém, že bude starý dobrý Západ na Západě existovat i nadále. Teprve v 90. letech, po našem tzv. návratu do Evropy, jsme zjistili, že tomu tak není.

Co jsme chtěli

Po pádu komunismu jsme chtěli provést (a provedli) fundamentální systémovou změnu, nikoli jen dílčí reformy. Chtěli jsme tržní ekonomiku (jak já vždy dodával „bez adjektiv“), nechtěli jsme německé soziale Marktwirtschaft. Tržní ekonomika ve smyslu Misese, Hayeka, Erharda nebo Euckena však v dnešní Evropě neexistuje. Chtěli jsme i klasickou parlamentní demokracii s ideologicky jasně definovanými politickými stranami, nikoli post-demokratické instituce Evropské unie. Dnešní realita v naší zemi, v Německu a v celé Evropě je pro mne proto velkým zklamáním.

A co máme

To jsem v okamžiku pádu komunismu neočekával. Skutečná politická soutěž idejí a politických programů byla nahrazena politickou korektností, moralistickými výroky – teď musím použít německé slovo – nafoukaných Gutmenschen (české slovo dobroděj není tak výstižné), enormní mediální manipulací a naopak mlčením, resp. nereagováním v zásadních věcech. Žijeme v politicky korektním, více a více monoideologickém světě, který je však prezentován jako svět neideologický. 

Kulturní marxismus frankfurtské školy, této bašty progresivistické levicové ideologie, dnes v Evropě dominuje.

Mluví se i o demokratickém deficitu dnešní EU. Její protagonisté a ideologové to však jako negativum nevidí, z jejich pohledu je to naopak obrovská výhoda. Umožňuje jim to uskutečňovat své nedemokratické plány bez ohledu na názory občanů evropských zemí. Evropský démos, lid v politickém slova smyslu, nejen nepotřebují, ale ani nechtějí. Ten by jim jejich plány znemožňoval. A protože politický lid existuje jen v národních státech, jsou „staré“ evropské státy hlavním předmětem ataku dnešních evropských progresivistů. Proto se ze všech sil snaží tyto státy maximálně oslabit.

Má-li mít někdy v budoucnu Evropská unie jakýkoli smysl, musí provést nikoli malé změny, ale radikální obrat. V německé terminologii eine radikale Wende, v české sametovou revoluci.

Úryvek z projevu na konferenci v bavorském Freilassingu, 22. dubna 2018. Kráceno. Přeloženo z německého originálu.

Zveřejněno v EU

Nejnovější od VÁCLAV KLAUS, prezident ČR, nyní prezident IVK

Související položky (podle značky)