Vytisknout tuto stránku

Historie hodná ostravského rodu Bachnerů aneb Bedřich Eli Bachner vzpomíná Doporučený

Obchodní dům Bachner v Moravské Ostravě Obchodní dům Bachner v Moravské Ostravě

Měli osobní vůz Mercedes, který mohl jet i na líh, když benzín v té době už k sehnání nebyl. Pak došel i špiritus, tak auto vyměnili za koně a žebřiňák se slámou, aby měli na čem spát. Během 15. března 1939 nastala totiž německá okupace Čech, Moravy a Slezska. Armáda, svázaná rozhodnutím politiků Mnichovské dohody, se nesměla postavit na ozbrojený odpor. Formální hlavou útvaru, jenž byl součástí Třetí říše, zůstal sice prezident Emil Hácha, moc však třímal v rukou úřadující říšský protektor Konstantin von Neurath.Už 14. března 1939 v 17:30 však vstoupily na ještě československé území první německé jednotky; jednalo se o 8. pěší divizi doprovázenou motorizovaným oddílem SS. Proti okupantům přesto jako jediní zahájili boj vojáci 3. praporu 8. slezského pluku v Místku. O dva dny později byl vyhlášen autonomní Protektorát Böhmen und Mähren…

 

“Můj dědeček Mořic Bachner měl čtyři syny a čtyři dcery. Když zemřel, byla z toho senzace, svůj testament snad poprvé u nás nahrál v ostravské nemocnici na gramofonovou desku. Podle ní se pak řídila celá rodina. Nejstarší syn dostal obchodní dům, můj otec, vyučený řezník převzal řeznictví a uzenářství, třetí syn zdědil textilní obchod, zatímco na toho čtvrtého nezůstalo nic, protože se oženil s Němkou…”

Historie hodná ostravského rodu Bachnerů. Svěřoval se mi s ní jeden z vnuků bohatého dědečka - Bedřich Eli Bachner, jenž dnes žije v izraelské osadě Moledet. Po návratu z koncentračních táborů Terezín, Osvětim a Buchenwald do Ostravy, z níž se ale záhy vystěhoval v roce 1947, stal se izraelským vojákem, potom pastevcem, později starostou a ekonomem mošavu Moledet; osvětimský vězeň, na předloktí s vytetovaným číslem 1983.

Minulost byla děsivá; v noci 14. března 1939 obsadila německá vojska Ostravu. V tu samou noc otec Bedřicha Bachnera utekl do Bohumína, který byl v té době součástí Polska. Měl zprávy, že ho chce německá řeznická konkurence fyzicky zlikvidovat. Utíkal musel i malý Bedřich.

Krutý říjen 1938 pro Těšínsko: http://www.rukojmi.cz/clanky/6969-kruty-rijen-1938-pro-tesinsko-obsazene-polskem-na-30-000-cechu-a-5-000-nemcu-muselo-do-protektoratu-bohmen-und-mohren-polaci-se-chovali-k-obyvatelstvu-tesinska-hur-nez-pozdeji-naciste

"Tenkrát mi bylo osm a vím, že jsme sjeli klecí do šachty, asi do dvousetmetrové hloubky. Tam mě vzal nějaký umouněný pán za ruku a dlouho jsme klopýtali důlní chodbou, až jsme zase za hodinu vyšli ven a už jsme byli za hranicí, kde čekal můlj otec s autem. Ten horník, který mě převedl, moc dobře znal naši rodinu. Jako všichni ostravští havíři, kteří u nás nakupovali. Byli jsme totiž nejlevnější," pyšně vzpomíná.

Památník Terezín Autor: Deník/Karel Pech

“Měli jsme osobní vůz Mercedes, který byl schopný jet i na líh, protože benzín v té době už k sehnání nebyl. Pak došel i špiritus. Tak jsme auto v Polsku vyměnili za koně a žebřiňák se slámou, abychom měli na čem spát. Blížila se zima…”

Chtěli do Ruska, nakonec se dostali do Prahy. Pěšky, náhodnými povozy, vlakem. Byl už konec roku 1940. V únoru 1942 začaly transporty do Terezína. Jeli v tom třetím. Béďu s maminkou, protože mu bylo jedenáct let, ubytovali v kasárnách. Moc se styděl. Hlavně při převlékání. Když mu bylo dvanáct, začal chodit znovu do školy.

Byl to slavný terezínský ústav, v němž přednášeli mnozí slavní židovští profesoři. Umělci i vědci. Uvěznili je v ghettu. Místo přednášek na univerzitách učili školáky matematiku a dějepis. Všechno Bedřichovo vědění, základ jeho vzdělání, vzniklo v té době. Scházel jim papír a tužky, tak se učili deset až dvanáct hodin denně…

“Všechno nazpaměť. Každé učivo jsme si zopakovali bezpočtukrát. Dodnes si ho pamatuji. Kdybych to nedělal, nic bych nevěděl. Žádné poznámky jsem neměl. Jen to, co mi utkvělo v hlavě z to neustálého opakování toho, co nám učitelé povídali. Všechno jsme se učili česky, verše našich básníků, hráli jsme i divadlo, často Brundibára nebo operu. V Prodané nevěstě jsem hrál kluka, který běží vyděšeně přes náves. Dodnes umím větu, kterou jsem musel křičet: Spaste duši, medvěd se utrhl!” zasněně se zasmál.

Terezínské ghetto začalo praskat ve švech. Židů z celé republiky přibývalo. Bylo se jich třeba zbavit. Mrtvoly byly páleny, jak na běžícím pásu, jejich popel už skoro zaplnil nedalekou vodní nádrž. Proto začaly první transporty do koncentračního tábora v Osvětimi. Byl přemístěn do Birkenau - Osvětimi II, do sběrného tábora pro lidské trosky, které zde čekaly, až se uvolní místo v plynových komorách.

O těch, kteří uprchli z Osvětimi: https://www.novinky.cz/veda-skoly/499334-pred-75-lety-doslo-k-nejvetsi-poprave-cechoslovaku-rudolf-vrba-z-osvetimi-utekl-a-podal-svedectvi.html

Brána koncentračního tábora v Osvětimi

(Dne 27. ledna 1945, podle hebrejského kalendáře 12. Ševatu roku 5705, osvobodila Rudá armáda koncentrační tábor Auschwitz – Osvětim. Přežilo ho jen asi 7 500 lidí. Zavražděno jich však bylo více než 1,1 miliónu; asi 960 tisíc Židů, 75 000 Poláků, 23.000 Romů a Sintů (Cikánů), včetně těch z koncentračního tábora v Letech u Písku, dále mnoho homosexuálů a Svědků Jehovových. Byl to konec holocaustu, který vyvraždil mj. přes šest milionů Židů…)

“Bylo to ke konci ledna, střelba ruských tanků už byla slyšet až v Osvětimi. Němci vězně rychle naložili do vlaku, aby nás přepravili dál od fronty. Aby Rusové neviděli, jak Židy zbídačili. Ujeli jsme ani ne pět set metrů, když ruská stíhačka zasáhla lokomotivu. Tak jsme šli pěšky až do Buchenwaldu. Kdo nestačil, byl zastřelen. Mrtvoly byly nakládány na vozy… Chleba už nebyl, tak jsme večer dostávali hrst žita. To jsme po zrníčku jedli celý den. Šetřili jsme si ho. Jedno zrnko jsme žvýkali hodinu. Pak jsme šli tři dny a dva starší spoluvězni mi během nich vyprávěli pohádky, jenom abych neusnul a nebyl zastřelen,” odkašlal si a zapálil si další cigaretu.

Spávali vždy na hřbitově, aby je nikdo neodhalil. Podařilo se jim uprchnout. Jednu noc je probudilo prudké světlo. Reflektory ozářily mýtinu, na níž spali. Mysleli si, že je vypátrali Němci. Nevěděli, kdo na ně svítí. Slyšeli ale jinou řeč, než němčinu. Byli to američtí vojáci, kteří měli dojem, že objevili německé dezertéry. Mnoho vězňů mělo na sobě kradené uniformy esesáků. Tím pro Béďu Bachnera skončila definitivně válka i utrpení v lágrech.

“Byl to tankový pluk americké armády, s nímž jsem se 11. května 1945 dostal až do Berlína. Jel jsem na tanku jako maskot pluku. Ušili mně americkou uniformu a vzali i do Frankfurtu nad Mohanem, kde hlídali tamní Univerzitu, v níž bydlel vrchní velitel generál Eisenhower," vyprávěl mi Bedřich. "Měli spoustu jídla, masa, šunky, salámů, ale nám dávali jen chleba a v malých porcích. Byli jsme totálně vyhladovělí; pár hochů to nevydrželo a tajně se nacpalo k prasknutí. Měli z toho zauzlování střev a smrt. Rád na Američany vzpomínám, protože to byli další lidé, kteří mi zachránili život,” říká důrazně.

“Pak jsem se vrátil do Ostravy. Vybavovalo se mi, jak mi otec neustále opakoval: Až se vrátíš, tak nezapomeň: bydlíme na Pivovarské ulici č. 21. když uvidíš zelená vrata, to je náš dům! Našel jsem ho. Matka ho před útěkem zamkla. Jeho vyrabování však nezabránila…” Bratr i maminka byli Němci umučeni v Osvětimi.

Bedřich se pokoušel zapojit do poválečného života. Nešlo mu to. Jakmile někde uslyšel němčinu, hned by střílel. A musel dohánět ztracený čas. Měl za sebou jen dvě třídy obecné školy v Ostravě. Chtěl mít maturitu. Tak ho vyzkoušeli, co vlastně umí; udělal zkoušky bez potíží. Měl za sebou přece terezínskou školu. Pozvolna v něm uzrával plán vystěhovat se do Palestiny.

To není milionářský dům v Čeladné, nýbrž domeček Bedřicha Bachnera, který má sice v Ostravě obchodní dům jeho jména, ale v mošavu (napůl kibuc, napůl privatizované družstvo) Moledet začínal jako pastevec dobytka, než se stal agronomem a posléze starostou a účetním v jednom...

"Za dvě stě tisíc korun strýc s mým otcem koupili cizí doklady. Dali tam moji fotku a rázem jsem byl Angličan John Brackley. Britové totiž povolili všem vojákům, kteří bojovali za britskou armádu proti Němcům, že se mohou usadit na tom místě Britského království, kde bojovali," říká rozšafně Bedřich.

A hned dodal: "Nejmladší z mých strýčků, který dobře hrával fotbal a měl mě moc rád, přišel s falešnými cestovními dokumenty. Byl to ten, kterého děda vydědil. Proti Němcům bojovali pod Brity v poušti také Židé, kteří sbírali dokumenty zabitých anglických spolubojovníků. Přišel čas je využít..."

Chtěl jsi emigrovat do Velké Británie...?

"Do Palestiny, kam ale Židé ani po válce nemohli. Britové povolili všem svým vojákům, kteří bojovali v královské armádě proti Němcům, že se mohou usadit na tom místě britského království, kde byli nasazeni v bojích Navíc si každý z nich mohl s sebou vzít manželku nebo jinou blízkou příbuznou," rozesměje se Bedřich škodolibě, až dostane záchvat kašle. Ani Britové mu k srdci příliš nepřirostli.

"A já jsem byl podle dokumentů přece voják jejího veličenstva Brackley. Bylo mi necelých osmnáct a nemohl jsem se ještě fiktivně ani doopravdy oženit, vlastní sestru jsem neměl, tak mně obstarali náhradní. Byla jí židovská dívka, které jsem tak pomohl dostat se do Palestiny."Výsledek obrázku pro foto olser chanan ron

Vzpomínky na minulost. Sedíme na zahrádce za domkem Bachnerů. Je už noc a  nad spícím Moledetem bdí ozbrojené hlídka, tvořená dvěma osadníky, obcházející vesnici. Nad hlavou máme nebe plné hvězd. Občas se po něm prožene s mrazivým hukotem izraelská stíhačka F-16. Letí tak nízko, že se domy roztřesou asi stejně jako já. Bedřich jen mávne rukou se slovy, že si Izrael byl patrně zase ¨"vyřizovat účty" s teroristy Hizballáhu v Libanonu.

"Kromě té Židovky se mnou jel ještě kamarád z Nitry, co se jmenoval Ezer Mauskopf-myší hlava. Sehnal dokumenty stejným způsobem. Zaplatil si je. Navíc měl po rodičích, kteří zahynuli v koncentráku, velký statek s koňmi, chovanými pro armádu. Podařilo se mu je prodat za čtyři miliony korun," zasmál se vítězoslavně Bedřich.

Ale co v Palestině s českýma korunami?" směji se také, byť jako nezasvěcený křtěný valašský katolík.

"Uvažovali jsme stejně a na černém trhu za ně koupili dvě kila zlata. Dvacet tabulek po sto gramech. A ty jsme si uložili ve dvou kufřících k ponožkám a spodkům. K nim jsem dostal od táty dvaadvacet dolarů. Za námi se měly z Československa rozjet ještě dvě bedny s našimi věcmi. Byl v nich celý náš majetek. Dones nedorazily. A tak jsme s našimi kufříky jeli v roce 1947 přes Marseille lodí až do Haify, kde nás jako zasloužilé anglické vojáky vítal britský velitel města," chechtá se Bedřich.

Bedřich Bachner a část jeho 24členné rodiny žijící v mošavu Moledet…

Tak se dostal do Palestiny. Pár měsíců se učil hebrejsky. A našel nové kamarády. Robert Šlomo David, Petr Bachrach, Hanuš Rosenbaum a Harry Goldberger.

“Každý z nás měl za sebou koncentráky nebo odboj proti fašistům. Nebyli jsme z cukru. Za námi byly už také boje s Araby o záchranu Jeruzaléma, za odměnu jsme vyfasovali každý polní lůžko, matraci plnou slámy a jednu deku, všichni dohromady stan. Takto vybaveni jsme se vydali na venkov a usadili se v osadě Moledet. Naši “osídlovací” akci jsme nazvali ŠEIFAH, což bylo slovo složené z počátků našich jmen v hebrejštině znamenající touhu...”

Nostalgicky vzpomínal můj hostitel. "Venku byla děsivá zima, tak jsem byli v noci zabaleni do dek a čůrali jsme přes hadičky, abychom nemuseli vycházet ze stanu ven..." V roce 1953 se oženil. Svoji životní lásku Tovu, s níž má čtyři děti, objevil, když přišla pomáhat jako příslušnice armády do jeho osady. Čtyřiadvacet členů Bachnerova klanu byla tenkrát možná v Izraeli největší židovská rodinoa, žijící pohromadě v jedné osadě - mošavu...

Moledet už měl přes 340 členů a přes 120 dětí, k tomu dalších pětačtyřicet rodin, které sice ve vsi bydlely, ale nebyly členy osady. Starali se společně o chov tří tisíc kusů krav, jejichž telata vykrmují a prodávají. Denně nadojili třináct tisíc litrů mléka, z toho šest set litrů na sýr. Osada fungovala i s pomocí stovky arabských pracovníků z okolních palestinských vesnic. Bez vážnějších problémů.

"Máme též slepičí farmu, z jejíchž vajec se nám v inkubátoru vylíhne ročně asi šest milionů kuřat. Jedno prodáváme za necelé čtyři šekely," říká Bedřich Bachner. "Roční obrat ze zemědělské produkce i z přidružené výroby vysokozdvižných vozíků a těžkotonážních jeřábů činí více než osmdesát milionů šekelů, z toho zůstává pro osadu asi osm procent, po zdanění i zaplacení dluhů bankám..."

Platy osadníků se pohybovaly ve výši osmi tisíc šekelů za měsíc, manželé bez dětí dostávali asi polovinu. Všem ale osada platila vodu, odvoz odpadků i daně, včetně zdravotního či důchodového pojištění, což představovalo měsíčně další čtyři tisíce šekelů, tedy průměrné náklady na provoz čtyřčlenné rodiny. A též na oslavy nejrůznějšího povyražení.

Třeba Svátek Nového roku stromů, který připadá podle židovského práva na 15. – „Tu“, podle hebrejské numerologie – den měsíce Švat. Je zvykem jíst plody země, včetně zvláštních Sedmi druhů „kterými je Země Izrael obdařena“ - pšenice, ječmene, vinné révy, fíků, granátových jablek, oliv a datlí či rohovník, známý jako svatojánský chléb, jehož semínka se kdysi stala svojí vyváženou hmotností 0,2 gramy základem diamantového karátu.

Tu Bi-švat je považován za den radosti, stejně jako za den sázení. Datum bylo židovskými mudrci stanoveno jako přelomový den mezi jedním a následujícím zemědělským rokem. Jeruzalémský Talmud vysvětluje, že tomu je tak proto, že tento den vždy napršela většina ročního deště. Výběr tohoto data má dopad na zemědělské zákony Země Izrael, jako např. prořezávání a zákaz braní plodů ze stromů mladších čtyř let.

"Spíš jde o dodržování dávné aškenázské tradice, kdy musely být plněny zemědělské zákony, na jejichž základě se odevzdávaly tzv. kněžské desátky, tedy dvě procenta zemědělské produkce duchovním, kteří nevlastnili žádnou půdu," vysvětluje mi Bedřich Bachner, jenž s hrdostí pozoruje vystoupení své bachnerovské Klabzubovy jedenáctky, kterou tvoří jeho dvanáct vnoučat. "Pak byl tento odvod z úrody obilí, oleje a moštu rozšířen na všechny druhy úrody. A ještě později byla tato daň zrušena úplně..."

A nad tím vším pořád bděl hlavní ekonom Moledetu, zdatný důchodce, tenkrát třiaosmdesátník Bedřich Eli Bachner. A občas si zajel do Ostravy, aby si zašel nakoupit do obchodního domu Bachner. A zavzpomínat na svého dědu i rodiče... “Jednou jsem byl v terezínském muzeu a objevil jsem se na seznamu obětí holocaustu. Ihned jsem to oznámil vedení muzea, že pořád ještě žiju, aby to opravili. Nevím, jestli mi uvěřili, ale podle mých známých prý tam pořád moje jméno figuruje na seznamu Židů, kteří byli umučení během holocaustu…” směje se Bedřich Eli Bachner a v duchu myslí na slova z knihy Ámosovy:

V prorocké knize Ámosově se praví: „Hle, přicházejí dny, kdy přivedu zpátky zajaté svého lidu izraelského, oni znovu vybudují zpustošená města a osídlí je, vysadí vinice a budou z nich pít víno, založí zahrady a budou z nich jíst ovoce. Zasadím je do jejich půdy a již nikdy nebudou vykořeněni ze své země, kterou jsem jim dal. Praví Hospodin, tvůj Bůh…“

Závěrem pojďme do doby, kdy ještě bylo relativně před protižidovskou "křišťálovou nocí" fajn. To ještě měl extravagantní Bedřichův prvorepublikový dědeček Mořic Bachner velké plány; koncem roku 1931 totiž koupil část staré školní budovy na nároží Zámecké a Puchmajerovy ulice, aby zde nechal o dva roky později postavit moderní obchodní centrum. Obchodní dům Bachner v Moravské Ostravě. Mořic Bachner s manželkou Amálií, kteří provozovali obchod s domácími potřebami, chtěli tak soudobým způsobem vyřešit problém s nedostatkem obchodních prostor.

Obchodní dům Bachner...

Pětipatrová budova upoutávala pozornost svou architekturou, ozvláštněnou reklamními poutači. Za války byla jako židovský majetek arizována a silně poškozena, po válce ji nakrátko řídil syn Erich Bachner. Po únorovém komunistickém puči v roce 1948 byla znárodněna.

To všechno je a byl válečný příběh Bedřicha Eli Bachnera. Resumé: napřed jeho dědeček nahrál svoji závěť na gramofonovou desku, aby poté jeho rodina na útěku před nacisty vyměnila mercedes za žebřiňák a z potomka milionáře se stal pastevec krav, agronom, starosta i účetní, dnes spokojený důchodce s devíti křížky na svých statných bedrech...

Inu, sice ho už v Terezíně pohřbili, ale on pořád ještě žije. Má na svých bedrech už devátý křížek a neustáe vzpomíná na svého dědečka, co v roce 1931 přišel ve Svatém Mořici s myšlenkou stavby obchodního domu, jemuž ani dnes nikdo v Ostravě neřekne jinak, než u Bachnera…

Snímky z Izraele  Břetislav Olšer

http://www.rukojmi.cz/clanky/3577-valecne-pribehy-prolog-cesky-pluk-z-vojaku-8-pesi-divize-ktery-jako-jediny-bojoval-s-nacisty-uz-14-brezna-1939

http://www.czechfreepress.cz/podoteky/oslavy-80-vyroci-nacisticke-okupace-se-prolinaly-s-oslavami-20-vyroci-vstupu-cr-do-nato.html

Zveřejněno v EU

Nejnovější od BŘETISLAV OLŠER

Související položky (podle značky)