Šimon Pánek: Přínos inkluzivního přístupu ke vzdělání je nezpochybnitelný Doporučený

ředitel společnosti Člověk v tísni Šimon Pánek ředitel společnosti Člověk v tísni Šimon Pánek snímek peníze.cz

To, že je Šimon Pánek ohnivým zastáncem přílivu islámských vetřelců do naší země a jako prezident by ho podporoval, je známo. Psali jsme o tom např. v článku ŠIMON PÁNEK V MIGRAČNÍM MANIFESTU PODPORUJE PŘÍLIV ISLÁMISKÝCH VETŘELCŮ DO ČR. Pokud má stejné názory pouhý poslanec či dokonce ministr zahraničí, je to sice nepříjemné, ale ne tak nebezpečné jako když ho zastává prezident republiky. Málokdo si totiž uvědomuje, že podle článku 63 naší ústavy prezident kromě mnoha jiných důležitých věcí nejen zastupuje stát navenek, sjednává a ratifikuje mezinárodní smlouvy a toto sjednávání mezinárodních smluv může přenést na vládu nebo s jejím souhlasem na její jednotlivé členy. Ale pozor, nemusí, takže ministr zahraničních věcí je mu fakticky v tomto bodu podřízen. Vzpomeňme jen jak byl prezidentem Klausem umravněn ministr zahraničí Schwarzenberg, který si představoval že bude vládnout takřka z Bruselu. Prezident je ale především vrchním velitelem ozbrojených sil a jmenuje a povyšuje generály. A proto je pro bezpečnost našeho státu alfou a omegou to, jak seriózního člověka si zvolí občané za prezidenta.

Proto by si měl každý z nás uvědomovat, že volba prezidenta je tou nejdůležitější věcí, že na ní závisí bezpečí jeho i jeho dětí. A nevolit jen na úvaze, že by se mu líbilo, kdyby ve školách visel například tetovaný umělec, aby byla legrace, jak se dělo v minulých volbách u některých mladších dam. On totiž, zejména v současné době,  může mír během několika hodin přejít ve vážný vojenský konflikt a tam jde altruismus k nepříteli, který zastává pan Pánek, k mrazu, tam musí prezident chránit svůj národ. 

Kromě výše uvedeného je v případě volby Šimona Pánka prezidentem ještě jedno nebezpečí - pokles úrovně vzdělanosti našeho národa. V naší zemi má prezident po tatíčkovi Masarykovi podvědomě vypěstovanou úctu a i když nemá moc výkonnou na jednotlivých domácích ministerstvech, jeho názor je národem slyšen. Proto je například u prezidentského kandidáta pro naše školství velmi nebezpečné, pokud zastává kladný postoj k nejničivější věci v něm - k inkluzi. Každý z nás si jistě vzpomene jak je důležité při písemce z matematiky, aby se mohl soustředit a jak by ho rušilo, kdyby vedle něj soused například kokrhal. A to není prosím mnou vymyšlený komický příklad, to se dělo dítěti mé známé. Není proto divu, že v současnosti roste zájem rodičů o soukromé školy. A to i těch nemajetných. 

Pan Pánek má pravdu, že by škola měla rozdíly překonávat, nikoli posilovat. Ale škola musí především děti něčemu naučit. Umožnit jim k tomu klid v hodinách a možnost se na probíranou látku soustředit. O postoji k handikepovaným občanům a dětem by se měly učit v hodinách občanské výchovy. Hezky sice zní, že by "škola měla podpořit i děti, které nemají dostatečně silné rodinné zázemí, narodily se s nějakým handicapem, který musí překonávat či pochází z prostředí sociálního vyloučení, špatné adresy, místa, které není dobré pro život dětí, ani pro jejich další šance do budoucna,"  ale spojeno je zde mnoho protichůdných věcí. Handicapy od narození jsou samozřejmě obrovským neštěstím. Je jich ale mnoho a velmi různých. Nejde je paušalizovat.

Pokud jde "jen" o handicap pohybový, je za jistých předpokladů možno dítě zařadit mezi zdravé děti, pokud je ale  handicap duševní, nejde to. Výuka v takové třídě klesne, nehledě k tomu, že pro dítě samotné bude škola flustrujícím neštěstím. Není v silách nikoho, aby dětem zamezil výsměch jejich kolektivu. Naopak ve zvláštní škole, kde je dítě mezi podobně postiženými dětmi, kde má učitelka 10 dětí ve třídě a je pro práci s nimi školena, může být takové dítě spokojené a ze školy se vracet šťastné a s jedničkami. Prožije své dětství bez komplexů a pak se zařadí do práce na níž stačí. Vím o čem mluvím, znám podobný příklad z blízkého okolí a smekám před rodiči tohoto dítěte, kteří mu nezkazili mládí a nechtěli po něm víc než je v jeho možnostech.

Pokud jde o "špatnou adresu a sociálně slabé prostředí rodiny", jak opisem hovoří politicky korektně hovoří o romské komunitě pan Pánek, pak je otázkou, zda neudělat pro tyto děti několik tříd společných, aby se tam naučily základy nejen čtení a češtiny, ale i chování a ty děti, které budou toho schopny, přeřadili potom do normální třídy. Romská komunita je totiž velmi zvláštní tím, že vzdělání pokládá za hanbu. A dokud nepřesvědčí sociální pracovníci dospělé, že vzdělání není hanbou, ale zajistí jejich dětem lepší život, pak to bude mít dítě, které by chtělo studovat, velice těžké. Znám romskou učitelku, která mi říkala, že se nesmí vracet otevřeně do své rodiny, aby komunita nevyloučila její matku, protože  bez komunity nedokáže žádný Rom (nehovořím o Olaších) žít. Vzdělaná žena je prý v komunitě Romů ostuda a nevěsty si vybírají podle toho jak žena zpívá a umí krást.

Toto zlomit by byla pomoc těmto dětem, nikoliv inkluze za každou cenu. Ale to je obtížné, drahé a až na výjimky zatím nemožné. Nejde tedy jen o to jaké má takové dítě šance v počátku života, že neumí například po příchodu do školy číst či nezná dobře česky, jak si myslí pan Pánek, ale zda najde v sobě sílu nechat se vyčlenit z kolektivu Romů a neublížit tím rodičům. Je vidět, že lidé jako pan Pánek o životě Romů nic nevědí, nezajdou s nimi o všem pohovořit a pokusit si vniknout do jejich myšlení. A dávat za příklad Norsko, kde pokud vím Romové nežijí, je demagogický přístup non plus ultra. Nehledě k tomu, že všichni známe jak norský sociální úřad Barnevernet dokáže traumatizovat děti tím, že je unáší ze školy do "lepších" rodin...

Přínos inkluzivního přístupu ke vzdělání není tudíž nezpochybnitelný. Úroveň výuky v našich školách klesá a dětem duševně či postiženým ke kariéře stejně nepomůže. Pomůže pouze rodičům v tom, že mohou říkat, že jejich dítě chodí do normální škody. Jakou spoušť tím způsobí v jeho hlavě, na tom jim zřejmě nezáleží. Jak mu zničí dětství. Stejně výjde se 4 a bude rádo když udělá učňák, který by udělalo po vyjití zvláštní školy také a přitom bez komplexů.

Duševně postiženému dítěti pomůže pouze láska rodičů, ale jinak mu nepomůže nic. Ani 5,2 miliardy korun, z nichž budou státem placeni stovky asistentů pedagogů, aby se mentálně či jinak postižené děti mohly učit v běžných namísto v zvláštních školách. Tyto děti jsou velmi citlivé a vycítí víc než si rodiče uvědomují výsměch a neúspěch. Je pro ně utrpením snažit se soustředit nad své síly a dostávat stejně špatné známky. Potřebují víc než děti zdravé péči rodiny a kamarády sobě rovné. I ony chtějí přijít ze školy s rozzářenýma očima, že je pani učitelka pochvália a dostaly jedničku s hvězdičkou. I ony si chtějí o přestávce popovídat bez asistenta v pozadí s kamarády, zasmát se a zarošťačit bez věčného dozoru. Ikluze jim ublíží ještě víc než těm zravým.

Zkuste se vžít pane Pánku do situace, že jste stále pod dohledem jako vězeň. Možná pak ponecháte dětem přirozený vývoj úměrný jejich schopnostem a dopřejete jim i přes jejich handicap normální štěsné dětství.

Nejnovější od IVANA HASLINGEROVÁ

ÚVODNÍ FOTA A VIDEA

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %