Minulost do člověka v Jeruzalému vstupuje všemi póry, že pokorou vůbec nedýchá Doporučený

profesor Václav Klaus, prezident ČR v letech 2003-2013 profesor Václav Klaus, prezident ČR v letech 2003-2013 snímek Ivana Haslingerová, Fragmenty

Třikrát jsem byl v Izraeli na oficiální státní návštěvě, teď poprvé jako (skoro) privátní osoba. Byla to nejdříve má návštěva ve funkci předsedy vlády u tehdejšího předsedy izraelské vlády Jicchaka Rabina, potom kratičká smutná cesta na událost tragickou – na pohřeb izraelským fanatickým atentátníkem zavražděného Rabina, a do třetice návštěva prezidenta republiky u izraelského prezidenta Kacava.

Tentokráte to byla víceméně akademická návštěva Univerzity v Tel Avivu a formální přijetí členství v Akademické radě Institutu Borise Mintse, dva projevy, návštěva exprezidenta Šimona Perese a různé společenské akce.

Jsem členem Akademické rady tohoto institutu

Jsem členem Akademické rady tohoto institutu

Letěl jsem Lufthansou přes Mnichov. V letadle kdosi zkolaboval a k mému údivu ke mně přiběhla posádka s dotazem, jestli nejsem lékař. To se mi ještě nikdy nestalo. Nevím, co na to řeknou moji přátelé – lékaři. Málo jsem se toho od nich naučil.

Izrael znám velmi málo. Vcelku jsem tam nebyl více než 10 dní. Nemohu však neříci, že Izrael považuji za rozporuplnou zemi. Mám pochopení pro mimořádnou složitost existence této uměle vzniklé země v – ze všech stran ji obklopujícím – arabském světě, jsem si vědom zcela nepředstavitelného a ničím nevysvětlitelného a ničím neomluvitelného osudu Židů v období Hitlerem vyvolané II. světové války, musím ocenit úspěchy, které Izrael za už téměř sedm desetiletí své existence dosáhl, mám v Izraeli řadu přátel – a mohu mezi ně řadit i prezidenta Šimona Perese i bývalého guvernéra Izraelské centrální banky a dnešního předsedu Rady guvernérů telavivské univerzity Jacoba Frenkela, se kterými oběma se setkám.

Něčemu ale nerozumím, resp. nemohu se s tím ztotožnit. Neumím vidět svět černobíle, nevidím jen dobré a zlé, nemohu proto akceptovat jednosměrný pohled na izraelsko-palestinské dilema. Vím, že už dávno měl nastat vážný dialog a oboustranné kompromisy. Vím, že pokud společný život jakékoli – malé či velké – lidské komunity není možný, musí nastat rozvod či rozdělení. Úděsná likvidace miliónů Židů hitlerovským Německem (trvám na tom, že nejen hitlerovským, ale i Německem) přesto nemůže ospravedlnit označování II. světové války za součást holocaustu (navíc slova, které ještě 20-30 let po něm nebylo příliš používáno), nemohu přijímat způsob chování, které předvedl rabín Sidon minulý týden v reakci na projev předsedy Senátu Štěcha v Terezíně, atd., atd.

Řekl jsem rozporuplné země a doufám, že říci něco takového není zakázáno, i když asi – v hodnocení sebevyvolených majitelů pravdy – jde o politicky nekorektní výrok.

Přijel jsem z jarní, zelení přetékající Prahy do Tel Avivu, kde v březnu jaro bylo. V květnu už není. Teď zde dominuje žlutá a hnědá barva, ale teplotně je to s chladnou Prahou obrovský rozdíl – na letišti bylo 28º C, v noci při večeři na střeše hotelu přes 22 stupňů. Asi tady emitují do ovzduší více CO2.

Večerní Tel Aviv z nejvyšší budovy města

Večerní Tel Aviv z nejvyšší budovy města

Tel Aviv je hezké, naprosto kosmopolitní město, které od roku 2007, kdy jsem tu byl naposledy, výrazně povyrostlo – do šířky i do výšky. Večerní setkání u příležitosti 60. výročí založení telavivské univerzity bylo v 34. poschodí nejvyšší budovy města Shalom Tower. Kdosi mi tam řekl, že je Tel Aviv „normální“ Izrael. Snad zde přijdu na to, co tím chtěl říci. Asi to, že není místem konfliktů s arabskou komunitou.

Řekl jsem kosmopolitní. Izrael má 8 miliónů obyvatel, z toho 2 milióny Arabů. Z těch zbývajících 6 miliónu je nejméně 1½ miliónu nových Rusů (nikoli starousedlíků, kteří přišli z Ruska před desetiletími). Pasová kontrolorka byla Ruska, řidič auta na cestě z letiště Rus, číšník při večeři v hotelu Rus. První večer jsem tu mluvil více rusky než anglicky.

Jedna z moderních budov univerzity

Jedna z moderních budov univerzity

Univerzita je moderní, v americkém kampusovém stylu, se spoustou profesorů pendlujících mezi USA a Izraelem. Při slavnostní recepci jsem se ptal řady z nich, kde žijí. Nezávisle na sobě mi několik z nich řeklo: v letadle. To je sice vtipná nadsázka, ale zakrývá skutečnou odpověď, že jsou to kosmopolitní lidé, kteří nikam nepatří. A patřit nechtějí. Chtějí být zbaveni „okovů“ demokraticky uspořádané společnosti, která je nevyhnutelně spojena s pluralistickou parlamentní demokracií národního státu.

Univerzita je také patřičně pokroková. Nečekaně jsem se ocitl uprostřed demonstrace studentů i zaměstnanců univerzity proti jejímu vedení, že „outsoursovalo“ úklid k jakési agentuře. Nesli transparenty typu „Workers, not Slaves“. Agresivita studentů (přesněji studentek), když jsem nechtěl podepsat jejich výzvu k vedení univerzity, byla téměř neuvěřitelná. To už je asi ten postdemokratický Brave New World.

Zmínil jsem kosmopolitnost a modernost Tel Avivu, měl bych zmínit i čistotu a upravenost, vlídnost a kulturnost města. A krásné pláže. Žádný arabsko-izraelský střet tu opravdu nevidím.

Před budovou Peres Center for Peace

Před budovou Peres Center for Peace

Druhý den začínám návštěvou bývalého izraelského prezidenta Šimona Perese, se kterým se už více než dvě desetiletí dobře znám. Navštívil jsem ho v jeho IVK, které se jmenuje Peres Center for Peace, založené už v roce 1996 s cílem „prosazovat mír a pokrok na Středním východě cestou tolerance, spolupráce a ekonomickéhbývalýo rozvoje“. Počtem zaměstnanců jsou to tak 3-4 IVK. Zaujalo mne, že je jeho výkonným ředitelem  šéf úřadu prezidenta Perese, což je stejné jako u nás, kde řediteluje Jiří Weigl.

Peresovo Centrum je financováno dobrovolnými příspěvky, ale v izraelské politice symptomatické je, že mu byl odmítnut status neplátce daně (jaký mají v Izraeli podobné instituce) – protože centrum financovalo výchovu lékařů z pásma Gazy v izraelských nemocnicích. To o lecčem vypovídá. Náš institut funguje v zámečku na Hanspaulce z počátku 18. století, Peresovo centrum v supermoderní budově z roku 2009, kterou navrhl slavný italský architekt Massimiliano Fuksas. Pohled z okna Peresovy kanceláře na mořské vlny je úžasný. Centrum záměrně sousedí i s arabským hřbitovem.

Z balkonu pracovny Šimona Perese

Z balkonu pracovny Šimona Perese

Šimonu Peresovi je 93 let. Přesto přijde každý den do své kanceláře, je plný nápadů a chuti je prosazovat. Jeho centrum – programově – nic nepublikuje, neorganizuje konference, nechce být think-tankem. Chce měnit svět, proto vyučuje a organizuje výuku. Jeho zakladatel je snílek a vizionář. Trvá na tom, že je politika nedůležitá, jde mu proto hlavně o vědu a vzdělávání. Na mou námitku, že věda a vzdělávání nejsou – protože jsou státem organizované a financované – neutrální, nijak nereagoval. Trval jsem na tom, že kolem sebe v Evropě vidím vzdělávání více jako indoktrinaci a manipulaci mladé generace než jako „čisté“ vzdělávání. On chce vyučovat jen science a zakládání malých firem, to prý změní svět. Jeho optimismus je nekonečný a obdivuhodný.

V pracovně Šimona Perese

V pracovně Šimona Perese

Konference k 60. výročí telavivské univerzity měla mnoho témat, mnoho řečníků, mnoho projevů oslavných, méně analytických, mnoho zajímavostí, ale i mnoho apriorního ideologického balastu. Mezi názory, které mne netěšily, patří

- víra v sílu a účinnost globálních aktivit (o jejich oprávněnosti ani nemluvě) a v globální řešení problémů;

- nezpochybnitelná jistota ohledně lidmi způsobeného globálního oteplování a ohledně nutnosti boje s emisemi CO2;

- podceňování významu lidské svobody a demokracie (ve prospěch elitářského řešení problémů);

- víra v technokratická řešení (bez ohledu na jejich ekonomickou smysluplnost);

- víra v realizovatelnost politicky organizované změny globálního ekonomického systému, atd.

Jedním z témat byla i migrace, kde jsem vystoupil s jedním z hlavních projevů (anglicky na www.klaus.cz) s názvem „The Refugee Global Challenge (and Its European Specifics)“. Další řečníci to viděli jednodušeji a mnozí pouze opakovali některá známá politická klišé

- důraz na nezbytnost soucitu a solidarity;

- neodlišování minulých migrací od migrace současné, která probíhá v úplně jiné době;

- abstrahování od těch – pro mne nejvýznamnějších – nákladů migrace, které jsou těžko měřitelným ničením koherence evropských zemí a elementárního pocitu lidí v Evropě být ve své zemi, „být doma“;

- bláhová víra v přínosnost migrantů pro evropskou ekonomiku;

- naprosto neadekvátní porovnávání dnešní migrace do Evropy s migrací do USA a Izraele.

Západ slunce nad Středozemním mořem

Západ slunce nad Středozemním mořem

Druhý den končil večeří v luxusní přímořské restauraci v Herzliya Pituach, odkud jsou vidět nejen obrovské vlny, ale i překrásný západ slunce. A mají tam moc dobré mořské pokrmy.

Třetí den jsem promluvil v zaplněné aule univerzity v rámci sympozia „Izrael and Global Geopolitical Situation“ s projevem, který je anglicky na mé webové stránce. Spolu se mnou vystupovali předseda Rady guvernérů univerzity, nejvyšší britský rabín a velvyslanec Izraele v OSN. Jejich postoje vyjadřovaly unikátnost a specifičnost Izraele, ale i sebevědomí a akčnost i akceschopnost Izraelců.

Při projevu na telavivské univerzitě

Při projevu na telavivské univerzitě

Přiznal jsem, že se člověk v České republice necítí být geopolitickým hráčem. Je ztracen v byrokraticky organizované a nedemokratické Evropské unii, která si sama o sobě namlouvá, že je geopolitickým hráčem, i když není. K této roli nemá v Evropě nikdo skutečný mandát. Proto – a to zcela oprávněně – Evropě ve světě nikdo nenaslouchá. Publikum přesto ode mne chtělo slyšet něco o historickém zvratu od komunismu ke svobodné společnosti a stejně tak pozorně poslouchalo má slova o v současnosti probíhající cestě zpět. Potěšilo mne, že mi několik lidí potom řeklo, že je úžasné slyšet někoho, kdo „speaks with conviction“.

U Zdi nářků

U Zdi nářků

Odpoledne jsem byl dovezen do Jeruzaléma, do města, kde člověk pokorou vůbec nedýchá. Viděl jsem toho tentokráte více než při oficiálních návštěvách a nevím, co všechno z toho zmínit. Všechna místa jsou jedinečná – Getsemanská zahrada, hrob Panny Marie, místo, kde Jidáš políbil Ježíše, místo poslední večeře Páně, Zeď nářků, křížová cesta, Golgota, atd., atd. Ta minulost tam je, vstupuje do vás všemi póry.

Místo zatčení Ježíše (po Jidášově polibku)

Místo zatčení Ježíše (po Jidášově polibku)

Nečekanou zastávkou byl rakouský hospic, kde – což jsem nevěděl – mne očekávali a kde kvůli tomu vyvěsili českou vlajku. Mezi čtvrtým a pátým zastavením na Via Dolorosa (křížová cesta) sedět u velkého obrazu France Josefa, jíst štrůdl a pít vídeňskou „melange“ (a mohl jsem tam dostat i Budvar!) patří mezi nezapomenutelné zážitky.

Na střeše rakouského hospicu vlaje česká vlajka

Na střeše rakouského hospicu vlaje česká vlajka

Zážitkem mimořádného druhu je Zeď nářků a její tajuplnost. Člověk chtě nechtě si zkouší něco přát, když se jí dotýká. Vyplní se to? Přesto mám – a tím se vracím k úvodu – poněkud rozporuplný pocit. Plně respektuji odlišnou životní filozofii a náboženství. Proto uctivě přecházím kolem modlících se Židů všech věků (a oděvů) a mám pocit, že vnímám jejich zpěvy a „kývání se“. Je páteční podvečer, smráká se, jsou tam stovky lidí.

Páteční podvečer u Zdi nářků

Páteční podvečer u Zdi nářků

Nechápu však stovky mladých, i vojáků (a mezi nimi děvčat se samopaly s ostrými náboji, většími než jsou ony samy), kteří zpívají, tancují, skáčou. Je to autentické? Vzniká to samovolně, přirozeně, nenásilně? Není to tvrdá indoktrinace? (To píše někdo, kdo je zděšen naším heslem „Kdo neskáče, není Čech“.) Dá se tak snadno člověka manipulovat? Nemůže to být zneužito? Nebylo to v historii mnohokrát zneužito? Trochu se hrozím mladých izraelských policistů na ulicích Jeruzaléma mezi turisty se zbraněmi v rukou. I s těmito otázkami odjíždím z Izraele. Ale říkám zcela otevřeně: otázek tohoto typu mne touto návštěvou nepřibylo, spíše naopak ubylo. Byla to velmi poučná cesta.

Tak „naostro“ se hlídá v ulicích jeruzalémského starého města

Tak „naostro“ se hlídá v ulicích jeruzalémského starého města

Sobotní dopoledne před odletem už žádné povinnosti nemám. Proto k moři, na pláž, do – poměrně teplé – vody. Pláž v centru Tel Avivu se postupně plní, ale opravdu plnou ji nevidíme – v poledne musím rychle do hotelu, na letiště a z Tel Avivu přes Vídeň do Prahy.

Institut Václava Klause

 

 

Zveřejněno v POLITIKA

Nejnovější od VÁCLAV KLAUS, prezident ČR, nyní prezident IVK

ÚVODNÍ FOTA A VIDEA

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %