S Havlem v čele se dostaly k tahu "figurky února", toho Vítězného, jenž se psával s velkým Ú Doporučený

Petr Žantovský Petr Žantovský snímek Ivana Haslingerová, Fragmenty

Po loňských Otevřených dopisech (knižně zjara vyšly v Ottově nakladatelství) jsem po celý letošní rok, víceméně každý týden, listoval stránkami většinou moderní až zcela nedávné historie v cyklu Příběhy s otevřeným koncem. I tyto texty dostanou knižní podobu, a to relativně krátce po Novém roce v nakladatelství KMEN. Pro rok příští chystám cyklus nový, pod názvem Jak jsem potkal knihy. Provedu vás knihami, které považuji z různých důvodů za důležité a podstatné pro pochopení dnešního světa. Myšlenkami a názory autorů, které obvykle z mainstreamového mediálního prostoru nezaznívají, ale to neznamená, že by neměly být slyšeny. Právě naopak. Předtím však ještě svým čtenářům dlužím poslední letošní Příběh s otevřeným koncem. Zde jest:

 „Závodí spolu v hodu blátem / a řítí se zas na koni / ti jezdci v plášti rozevlátém,/ barometroví baroni. / Kde třeba, tam se ukloní. / Znají se s každým saponátem…“

Těmito slovy začínala dlouhá, osmisloková báseň Miroslava Floriana, která vyšla 12. března 1988 v Rudém právu a nesla název, který jsem si vypůjčil pro toto novoroční zamyšlení: Oktávy. Dnes už se to zdá být minulost vzdálená jak Andromeda, ale je to opravdu jen třicet let. Dnešním  –náctiletým nevysvětlíte, že toho času vycházely v denním tisku básně. Jim totiž už většinou nic neříká samo slovo báseň. A přitom by měli – aspoň ze středních škol – znát třeba jméno Jaroslava Seiferta. Toho Seiferta, jenž – jsa byvším a posléze nebyvším komunistou, ale celoživotním levičákem – oplakával krokodýlí slzou smrt Tatíčka Masaryka – rovněž ve verších a rovněž v denním tisku. Toho Seiferta, jejž mistr Florian drobně okopával ve svých Oktávách zmínkou o „deštích z Picadilly“: Zbytečně, neboť právě z jeho (a ovšem Nezvalovy) melodické poesie vyrůstala tvorba Florianova. Avšak tehdy (1979) Seifert, budoucí nositel Nobelovy ceny za literaturu, vydal klíčovou a po deseti letech zákazu první sbírku Deštník z Piccadilly. Tato poznámka na okraj zde nestojí náhodou. Dokazuje, jak relativní jsou soudy o lidech a věcech kolem nás. A jak se leccos mění a jen máloco zůstává neměnné a na svém místě.

Ta Florianova báseň zazněla v období, jemuž se říkalo přestavba. Tedy říkali tomu tak jen ti, kdo tu byli od toho: různí nad- i pod-tajemníci výborů vládnoucí strany, která si sice hrála na to, že odezírá ze rtů Velkého – ba Největšího Sověta Michaila Gorbačova, ale za nic na světě se nechtěla vzdát svých pašalíků. Gorbačov to byl, kdo přinesl zemi na východě, do jejíhož satelitního okruhu jsme patřili i my, ždibec demokracie. Umožnil točit filmy, ba dokonce i dívat se na ně v kinech – to nebylo vždy totéž. Umožnil, aby se v rámci „mírného pokroku v mezích zákona“ začala na talíř veřejného sdělování vkládat vybraná sousta z nepříliš chutného krajíce pravdy, zejména té ekonomické. Sovětský svaz byl na huntě, Američané ho uzbrojili a přiměli k souhlasu s rozpadem celé jeho imperiální říše. Což, jak víme, bylo dohodnuto v Reykjavíku a na Maltě a realizováno pak v ulicích Prahy, Berlína, Bukurešti – a v zákulisních šatnách různých politických divadel: tomu našemu tehdy vévodil Václav Havel.

Leč nepředbíhejme: Na jaře roku 1988, kdy vyšla ta Florianova báseň, mnohým z nás připadalo, že už je poněkud po slavnosti. Takové básně, volající do boje proti vnitřnímu i vnějšímu nepříteli, byly na denním menu denního tisku řekněme o deset či aspoň o pět let dřív. Toho dvouosmičkového roku se však leccos zdálo býti na spadnutí. Nevědělo se, kdy a jak, ale už se nekladla otázka, zda. Možná, že si o to komunisté sami řekli: tím, jak s hrdě vztyčenou hlavou bránili skutečné přestavbě věcí veřejných. Vždyť vzpomeňme: ještě zjara 1990, už s plackou s Havlem na klopě, většina národa předpokládala, že převrat bude pozvolný, takový pražskojarní, dubčekovský. S lidskou tváří, o tu šlo. Jenomže tuto hru tehdejší komunisté v Praze prohráli tím, co dělali, či spíše nedělali, o rok o dva dříve.

Nastoupili však, s Havlem v čele, jiní. Ti, které Florian poeticky, a též dosti pateticky, popsal takto: „Pak šibenici pod akátem / kreslila paže střelhbitá. / Tenkrát v osmašedesátém / zapškli, však dál jsou elita. /

Soudí, že "opět přišla chvíle / pro supa nebo kondora, / že na tahu jsou šedobílé / figury antiúnora“. Mýlil se, Miroslav Florian. K „tahu“ se dostaly – abych jej parafrázoval  –  právě „figury února“, toho Vítězného, jenž se psával s velkým Ú. Ti nejhlasitější řečníci všech tribun, ti modrokošilatí, někteří snad i chvilku věřící v to, že „mladý je každý komunista“, jak se zpívalo v té nezapomenutelně blbé budovatelské písni. Ti, kteří přišli o své pašalíky v babím létě osmašedesátého a pak v mrazivém dubnu roku následujícího.

Když jste zjara 1990 navštívili sídlo Občanského fóra, mohli jste si připadat, jak na sjezdu abiturientů všech politických školení z časů, kdy strana věšela své odpůrce (Píku či Horákovou), i své vlastní vůdce (Slánského či Clementise), kteří tehdy překáželi v rozletu těm vítězícím (Gottwaldům či Širokým). Jaro roku 1990 a do značné míry i mnohé, co následovalo až po naše dny, bylo a je rámováno sloupořadím protagonistů toho února 1948, či aspoň těch, kdo z jeho výsledků pak dlouho dobře žili, kdo jej velebili, psali na něj ódy – třeba i do denního tisku. A o dvacet let dřív, než Florian.

Inu, jak je všechno relativní. Ti, kteří odložili svou minulost jak svrchník a oděli se do lidovecké černě, narudlé zeleně či jiných politických barev, dnes poučují veškerenstvo o nových nepřátelích. Shodou dějinných okolností jsou to právě ti, které kdysi v modrých košilích vynášeli do nebe. Je to jednoduché: oni totiž z duše potřebují nepřítele. Potřebují boj. Potřebují býti hrdiny, či se za ně aspoň považovati. Žijí pro ten ranní pohled do zrcadla: Hleďme, hrdina, řeknou si, jako si říkali už před padesáti, šedesáti, někdy i sedmdesáti lety. Vždy při těch osmičkách, těch oktávách jejich vzestupu, podobně (ne)zadržitelného, jako byl ten, o němž psal Bertolt Brecht ve svém Arthuru Uiovi.

Nemá smysl se na ně zlobit. Je to živočišný druh, a přirozenosti neporučíš. Někdo prostě musí vládnout, protože má to nutkání, to puzení, ten „napnelismus“, bez něhož, jak zase říkali V&W, neníť „cukatůry“. Jen by si při tom svém hrdinování mohli odpustit to všudypřítomné moralizování a kárání a poučování a mistrování a všechno to hloupé žvanění, jímž zaplevelují českou politiku po všechny ty téměř již tři oktávy dělící nás od listopadu. Beztak jim už skoro nikdo nevěří, stačí se podívat na jejich volební výsledky. Jejich někdejší pidipartaj (OH, Občanské hnutí, jemuž se příhodně přezdívalo Ohnutí), mající po listopadu ve vládě 9 z 22 ministrů, to dopracovala k výsledku, který ji nepustil ani do parlamentních lavic. Jeden by čekal, že půjdou po svých.

Jenže to „jejich“ je právě toto: čnít a hrdinovat, kázat a mentorovat. A též hrozit a trestat. Jak se to naučili tehdá, umí to i dnes. Zřizují si k tomu všelijaká ministerstva pravdy, bojující proti větrným mlýnům vymyšlených šiků nepřátel. Protože, jak už řečeno, bez boje nelze být vítězem. Asi právě o nich tehdy napsal Florian: „Závodí spolu v hodu kletbou / a cítí se zas na koni / ti škraboškoví démoni.“  Věru by mě nenapadlo, tehdy, když mě pochopové nepochopeného socialismu mlátili ve stínu Svatého Václava při jakémsi výročí po zádech gumovými pendreky, v těch časech, kdy mistr Florian psal tyto verše, že někdy po třech oktávách z těch veršů bude ještě čouhat nějaké aktuálno, jež mě pak přiměje vložit je do tohoto skromného rozloučení se sedmičkou – na prahu další oktávy.

Ta báseň nebyla moc dobrá, smáli jsme se jí a recitovali na studentských mejdanech při svitu svíc a nadějí, že přijde den, kdy nebudeme takovéto verše nejen číst, ale ani potřebovat. A ejhle! Ono i to doufání je relativní.

Tož vám všem, milí, přeji, abyste do té nové oktávy vstoupili rovně, neohnutě. To jediné vám totiž nevezmou.

 Petr Žantovský: Příběh s otevřeným koncem, díl č. 50

 převzato z Parlamentních listů se souhlasem autora

 
Zveřejněno v POLITIKA

Související položky (podle značky)

ÚVODNÍ FOTA A VIDEA

STRAŠIDLA ZE ZÁLESÍ

 

NEJVÍCE ČTENÉ ČLÁNKY

Kliknutím na obrázek získáte článek


Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %