Vydavatel Kulturní komise ČR, president Jiří Pancíř, šéfred. Ivana Haslingerová

Přepínače prohlížečů:   obrazovka  mobil 

Fragmenty jsou na  Twitteru  Facebooku

Francouzský parlament: Kohouti smějí kokrhat podle zákona! Doporučený

Spisovatel a vysokoškolský pedagog Doc. Petr Žantovský Spisovatel a vysokoškolský pedagog Doc. Petr Žantovský

Žádnému správnému a uvědomělému občanovi nemohla uniknout kauza francouzského kohouta Maurice, který byl před soudem kvůli kokrhání. Kauza začala jako banální sousedský spor mezi párem penzistů, které ranní zpěv kohouta rušil při pobytu v jejich venkovském sídle na turisty hojně navštěvovaném ostrovu Oléron. Aféra zaujala i světový tisk, psal o ní například americký deník The New York Times. Na podporu Maurice vznikla petice a lidé si mohli zakoupit tričko s nápisem „Nechte mne zpívat“. Spravedlnost se dostavila, soud pravomocně rozhodl, že Maurice smí dál kokrhat, majitelka kohouta Maurice dostala podle verdiktu soudu odškodné od žalobců 1 000 eur (asi 26 700 Kč).Příběh vypadá jako z článků Jaroslava Haška ze Světa zvířat. Pamatujeme z čítanek: Hašek si bohapustě vymýšlel; jednomu chovateli na dotaz, jak zařídit, aby krávy nebzikaly – překlad do novočeštiny: nepouštěly větry – zodpověděl Hašek tak, že pan zemědělec má v kravíně natírat tamní ovády terpentýnem, a to že bzikání skotu zabrání.Jenomže příběh kohouta Maurice není satirická povídka. Navíc má pokračování. Pod titulkem Kohout má právo kokrhat. Ve Francii o tom musel rozhodovat soud o tom nedávno informoval portál iDnes.

Spor totiž byl vrcholem tehdy právě probíhající kampaně za zachování autentického venkova i s jeho hluky a pachy. Ta přiměla poslance, aby na počátku letošního roku v prvém čtení odhlasovali návrh zákona, který má zakotvit zmínku o „smyslovém dědictví“ venkova do francouzského práva. A právě o tom na tomtéž iDnes čteme s krátkým odstupem: Konec stížností na kohouty či zápach ve Francii. Venkov chrání nový zákon.

Byl totiž definitivně schválen zákon o ochraně zvuků a pachů venkova. Chránit bude kohoutí kokrhání, hlučný cvrkot cikád, kvákání žab i pach hnoje, který se line ze stájí. Zákon hovoří o „ochraně francouzského smyslového dědictví“. Podle státního tajemníka pro rozvoj venkova Joëla Girauda pomůže zákon ochránit francouzský venkov. Lidé totiž podle něj budou muset přijmout skutečnost, že se životem na venkově jsou spojené i „určité nepříjemnosti“. A nejde jen o kokrhání kohoutů. Jiný soud loni ve městě Dax na západě Francie rozhodl, že kachny na malé farmě u pobřeží Atlantiku mohou navzdory stížnostem sousedů dál nerušeně káchat.

Zprávy ze cvokhauzu 31.

 

Představuji si, jak by to dopadlo, kdyby soud, když už se musel zabývat takovými pitomostmi, rozhodoval méně duchaplně. Například zakázal by kohoutům a kachnám vydávat jejich přirozené dorozumívající zvuky a kompostu by zakázal zapáchat, případně rovnou přikázal vonět. Na kom by se v případě nedodržení rozsudku asi soud hojil? Jak by umlčel drůbež dělat zvuky? Zalepil by jim zobáky izolepou? Nojo, ale to by pochcípala hlady, A už vůbec mě nenapadá, jak soudní úředník přesvědčuje kupu hnoje, aby nesmrděl.

Vypadává mi z toho jediná pointa: náš svět dospěl tak daleko, že soudy musí rozhodovat o drůbežím „zpěvu“, protože lid je natolik na hlavu padlý, že si nějak nevšiml, že není v přírodě sám a chce-li užívat jejího dobra, musí akceptovat i to, co se mu jeví jako zlo. Nebo se zavřít v betonovém paneláku mezi mraky, kam žádný kohout nedokokrhne.

A tak jediný, kdo z toho všeho má prospěch, je mašinérie různých municipálních, vyšetřujících či soudních úředníků, jimž utěšeně přibývá agenda, a tedy i náležité hmotné požitky.

Na toto kohoutí ponaučení jsem si vzpomněl při jiném zážitku, rovněž ale v hlavní roli s úředníky všech možných typů a pravomocí. Poslyšte můj kormutlivý příběh.

Dopustil jsem se jedné velké neopatrnosti: chtěl jsem udělat pod stromečkem radost své dceři, mající ve velké oblibě skotskou hudbu, historii a vše, co k tomu patří, tedy včetně příslušných kostkovaných oděvů. I objednal jsem přes e-shop jakési americké firmy dvoje opravdu stylové šaty s autentickým skotským tartanem (kostkovaným vzorem). Zaplatil jsem příslušnou sumu ihned z mobilu, obdržel od firmy kvitanci o přijetí objednávky zboží i peněz, a čekal jsem. Týden před Vánoci mi americká firma mailem sdělila, že zboží už je na českém území. Znovu jsem čekal. Vánoce přišly, odešly – a nic. Teprve v půli ledna jsem obdržel obsílku, že se mám dostavit na celní úřad na provedení celních úkonů k mému balíčku z ciziny. Tož jsem se dostavil. Uvítala mne fronta zvící 30 metrů čekající na vpuštění do útrob budovy. Vchod bránila svým tělem i autoritou osoba ženského pohlaví a naštěstí slušného vystupování, takže narůstající nervozita nekonečný čas čekajících naplno propukla až za okamžik.

Co následovalo: Byl jsem, tak jako jiní přede mnou i po mně, vpuštěn na schodiště vedoucí do vyšších pater. V jednom z nich se nacházelo to celní pracoviště. Malá cimra se šesti okénky, z nich v provozu byly – navzdory zácpě čekajících – jen čtyři. Čili vyčkání fronty č. 2. Posléze jsem se dočkal jednoho celníka, jemuž jsem předal obdržené pozvání s kopií zámořské dodejky k balíčku. Celník pravil: „Kde máte originál dodejky?“ Odpověď jsem neznal, domníval jsem se, že úřední psaní je samo postačující vstupenkou k vyřízení banálního úkonu. Nikoli. Mám sice kopii dodejky, ale ne originál. Ten si musím vyzvednout na poštovním pracovišti v jiné prostoře. Čili fronta č. 3. Obdržel jsem tedy kýženou originální dodejku, nachlup stejnou, jako jsem dostal předtím, ale holt byla v něčem lepší. V čem, to jsem při bližším zkoumání nezjistil. A že jsem na to měl dost času – celou frontu č. 4.

Vrátil jsem se poté k celníkovi, ten vyplnil jakýsi další formulář, podal mi se slovy „Tohle běžte zaplatit do pokladny“ (šlo o DPH dopočtené podle nějakého celního předpisu.) Tak jsem šel do pokladny. Fronta č. 5. S potvrzením o zaplacení zpět k celníkovi, naštěstí už bez fronty. Ten znovu vypisoval nějaký formulář, už jsem ho ani nechtěl číst, hlavní bylo, že jej mám. Ten papír, domníval jsem se, mne oprávní k vyzvednutí kýženého zboží.

Ale kdeže. Znovu na tu poštovní přepážku (fronta č. 6), kde podle toho papíru vyhledali evidenční doklad mé zásilky. Tento posléze předali do rukou tamního hledače pokladů, rozuměj: výdejce uložených zásilek. (čekání č. 7). Když mi (proti už asi padesátému podpisu toho dne) vydal můj balíček, měl jsem pocit, že mi narostla křídla a mohu z toho kafkovského pelechu administrativní zhovadilosti konečně vyletět svobodně až do oblak. Pak jsem se podíval na hodinky a zjistil, že tato banální úřední operace trvala všehovšudy skoro půldruhé hodiny.

Pointa? Nemaje sil k letu, vzal jsem si na cestu domů taxíka. Líčím sympatickému taxikáři, co se mi právě přihodilo, a on povídá: „Jo, pane, časy se mění. Dělal jsem po 90. roce pro firmu, které na celnici posílali něco každou chvíli, a já jsem pro to jezdil. Celá procedura byla u jednoho okénka a netrvala déle než 5 minut.“

Jediné, co mě napadlo, když jsem zapudil rozmanité hérostratovské nápady, je konstatování: opravdu, globální kapitalismus je na svém konci. Nevím, jak vy, ale já už si nikdy nic z dálné ciziny přes e-shop neobjednám. Na to je můj život krátký. Dcera se holt bude muset přeorientovat na dudácké kroje z Domažlic. Tedy pokud té doby nebudou Domažlice (Taus) znovu na území Německa, což nelze nikdy vyloučit. Pak by to bylo opět v cizině a… hrůza domyslet!

P.S.

Mezi řečí jsem se celníka též optal, čím to, že dříve, když jsem od stejné firmy objednával podobné zboží, obešlo se to vždy bez těchto procedur a pošťák mi to prostě hodil za plot na zahrádku. Uniformovanec mě usadil: To je proto, že zásilka přesahuje cenu 20 EUR. Ale prý ta vyhláška platí jen do června. Pak se bude clít všechno, Nejspíš i žvýkačka za 50 centů. Tedy to neříkal, ale plyne to z toho. To bude zase báječná zbytečně vytvářená administrativa – a těch nových úředníků a těch jejich platů. Plaťte a plačte, daně naše!

A na závěr zase něco z webové kolportáže. Tohle je tak neuvěřitelné, až to je pravda. Nebo brzy bude.

– Haló, pizza Giovanni?

– Jistě pane, ale nyní jsme Google Pizza.

– Sakra, spletl jsem si číslo, omlouvám se.

– Nikoli pane, Google koupil pizzerii Giovanni.

– Ok, mohu si tedy objednat?

– Jistě pane, dáte si jako obvykle?

– Jak, jako obvykle? Vy mě znáte?

– Přihlédnu-li k vašemu číslu telefonu, které se mi zde zobrazuje, objednal jste si za posledních 12 týdnů 12x pizzu quatro formaggi, s přídavkem chorizza.

– Ano to souhlasí….

– Mohu vám k tomu nezávazně, jen na vyzkoušení, učinit nabídku naší nové pizzy? Tentokrát doporučujeme pizzu s fenyklem, tomaty a salátem?

– Ne! V žádném případě, mám hrůzu ze zeleniny…, děkuji.

– Ale váš cholesterol není nejlepší…!?!

– Co vy o tom můžete vědět?!

– Z vašich minulých mailů na Seznamu, kdy jste konzultoval výsledky rozboru vaší krve s vaším lékařem…?!? Máme tady výsledky za posledních 7 let.

– Ok…, ok, ale já nechci vaší zeleninovou pizzu. A na zvýšený cholesterol beru pravidelně léky.

– To ano, ale neberete je dostatečně pravidelně!

– Jak to můžete vědět?

– Protože poslední krabičku léku s 30 pastilkami, jste zakoupil před čtyřmi měsíci v lékárně U Salvátora, na Karlově náměstí č. 3, v Praze 2.

– Koupil jsem si jiné balení potom…, v jiné lékárně.

– Ale to nefiguruje na vašem bankovním výpisu z karty.

– Platil jsem hotově!

– Ale na vašem bankovním výpisu není žádný výběr hotovosti v poslední době!

– Jistěže, proč by měl? Mám i jiné příjmy.

– Ale ty nefigurují na vašem daňovém přiznání…, takže chcete říci, že máte příjmy nelegální, které nedeklarujete?

– TO BY SNAD STAČILO! Přivezete mi objednanou pizzu, nebo jdu jinam!

– Zajisté pane, k vašim službám, omlouváme se, ale naše poznámky a postřehy vám sdělujeme pouze pro vaše dobro…, abyste se cítil spokojeně, že je o vás pečováno. Ostatně na kterou hodinu vám máme pizzu dodat?

– Manželka se vrací z Pardubic kolem 19. hodiny, takže na 20. to bude nejlepší… děkuji.

– Mohu si dovolit malé doporučení?

– Samozřejmě.

– Pouze s vaším dovolením…

– Poslouchám vás.

– Vaše žena nemůže být doma kolem 19. hodiny, protože je právě 18 hodin 15 minut, a vaše žena platila přesně v 18 hod. svojí platební kartou jedny Rolexky v hodinářství Halada v Chrudimi.

– Proboha jak to můžete vědět?

– Protože stejnou kartou, ostatně registrovanou na váš soukromý účet ve Švýcarsku, platila dnes ráno v Chrudimi ve čtyřhvězdičkovém hotelu účet za dvoulůžkový pokoj. Nocleh za 3 dny. Ostatně jako účty z hotelové restaurace. Vždy za dvě osoby. Stále stejnou kartou.

– Mohl bych prosím vědět, v jaké výši byly ty útraty a kolik bylo celkem z našeho švýcarského účtu odepsáno?

– Nikoli pane, lituji.  Takové údaje vám nemůžeme sdělit! Zakazuje nám to směrnice GDPR. Musíme především respektovat soukromí klientů a občanů

– TO BY SNAD STAČILO!! Strčte si tu vaši pizzu do prdele! Mám dost Googlu, Facebooku, Twitteru i Whattsapu…, opevním se na pustém ostrově, kde NEBUDE ŽÁDNÝ internet, žádný chytrý telefon, ani počítač. Zvláště tam nebude ani živáčka, který by mě mohl sledovat, špiónit a podávat o mě informace!

– Jistě plně vás chápu, pane…, ale informace kterými disponujeme, jste na sebe prozradil vy sám, nebo jste dal k jejich sdílení souhlas. Ostatně na pustý ostrov se s občankou EU nedostanete! Takže si musíte obnovit pas, protože ten váš je propadlý už 5 let a 4 dny….

 
Číst 1114 krát
Ohodnotit tuto položku
(1 Hlasovat)
Zveřejněno v SOUDCOKRACIE 4.PARLAMENT

Související položky (podle značky)

  Fragmenty jsou zobrazeny na twitteru i facebooku

Twitter Fragmenty        Facebook Fragmenty       Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript. 

Blog iDNES Haslingerová Facebook Haslingerová  LinkedIn Haslingerová  

Odebírejte Fragmenty

 

Style Setting

Fonts

Layouts

Direction

Template Widths

px  %

px  %